www.RIO.cz.tc

Otázky a odpovědi k manifestu

20.10.2007 12.14
V rubrice Archiv

Manifest REVO „Cesta k revoluci“ byl přijat shromážděním aktivistů na REVOkempu 2003 jako souhrn našich pozic k základním otázkám, které se dotýkají života mladých lidí v kapitalismu a perspektivy boje dělnické a antikapitalistické mládeže za revoluci a beztřídní společnost. Jde o souhrn většinových pozic a názorů z oné doby, který již požadoval určitých změn a aktualizací, a proto byl v roce 2008 naharzen modernějším a přehlednějším do­kumentem „Naše základní pozice“ Přesto jde o program, na nějž jsme náležitě hrdi a k němuž se hlásíme. Protože REVO je otevřenou a v rámci antikapitalismu pluralitní organizací, NENÍ souhlas s každým jednotlivým bodem podmínkou pro členství u nás. Přesto program říká, že jádro naší organizace je marxistické, že našim cílem je revoluce, jejímž prostředkem musí být také mezinárodní revoluční organizace mládeže, kterou svoji aktivitou připravujeme. Následující stránka přináší část dotazů, které jste nám poslali ohledně našeho REVO manifestu, a naše odpovědi na ně. Domníváme se, že tyto otázky a odpovědi mohou být zajímavé i pro další návštěvníky našeho webu. A pokud vy sami máte nějaké dotazy, otázky nebo nutkání polemizovat s našim programem, neváhejte, náš kontaktní e-mail: revo_cz@centrum­.cz je tu právě pro vás. 

1. OTÁZKA: Ve vašem programu se píše: „Odmítáme všechny náboženské školy stejně jako segregaci podle pohlaví a všechny formy diskriminace na základě rasy, pohlaví nebo národnostního původu“ – Zajímá mě, zda REVO nepovažuje zákaz náboženských škol za diskriminaci, vezmeme-li v úvahu, že podle určitých náboženství je chození do normálních-běžných (dle středoevropského pohledu) škol téměř nemožné. Jestli REVO uznává existenci státu a národa a nechce se dopouštět diskriminace podle národnostního původu, pak si neumím představit, jak může jednoznančně odsuzovat náboženské školy, které jsou v němterých státech školami jedinými. Odsuzuje tedy REVO náboženství jako takové? Náboženství jakékoliv? Je náboženství právem určitých národů a jedinců, nebo není?

ODPOVĚĎ: Pokud jde o náboženské školy nebo státní školy s povinnou výukou náboženství, zde jsme za důslednou odluku školy a církve. Právě stav, kdy stát prostřednictvím vlivu církve ve školách vnucuje mladým lidem jedno povinné náboženství a znemožňuje jim svobodnou volbu věřit v jiného boha, věřit jiným způsobem nebo nevěřit v boha vůbec a být ateistou, považujeme za diskriminaci. Stavíme se tudíž za světskou školu (jako systém), která ponechává věci víry do čistě soukromé sféry jednotlivce. Samozřejmě, pokud se sám mladý člověk rozhodne věnovat se určitému náboženství, může spolu s dalšími navštěvovat po dokončení povinné školní docházky ve světských školách školu náboženskou, kterou si ale musí řídit a financovat sama náboženská obec, církev nebo třeba družstvo věřících lidí, nikoliv společnost jako celek. My jako marxisté se nicméně domníváme, že studium založené na Bibli, Koránu či Tóře – textech starých stovky či tisíce let, dnes sotva může poskynout prostor pro všestranný rozvoj mladých lidí jak po stránce vědeckého porozumění světu tak po stránce rozvíjení demokratických a sociálních práv a svobod, jež byly produktem bojů a revolucí posledních 250 let. Náš postoj k náboženství jako takovému je skvěle vysvětlen Marxem:

„Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu. Zrušit náboženství jako ilusorní štěstí lidí znamená žádat jejich skutečné štěstí. Požadavek vzdát se ilusí o svém postavení je požadavek vzdát se postavení, ve kterém je zapotřebí ilusí. Kritika náboženství je tedy v zárodku kritikou tohoto slzavého údolí, jemuž náboženství tvoří svatozář.“ (Marx-Engels; Spisy sv.1; str.402).

Ve vstahu ke společnosti/státu musí být náboženství čistě soukromou věcí. Každý musí mít úplnou volnost vyznávat jakékoliv náboženství, nebo nevyznávat žádné. Odmítáme jakékoliv rozdíly v právech občanů na základě jejich víry. Jsme za naprostou odluku církve a státu. Jako REVO ale bojujeme za revoluční vítězství pracujících a mladých antikapitalistů a víme, že k takovému vítězství nám nemůže sloužit náboženská ideologie, ale jen vědecká revoluční kritika současného světa – marxismus. Proto je součástí našeho boje i ideový boj proti veškeré náboženské ideologii, předsudkům a ilusím z ní vyplývajícím. To ale rozhodně neznamená, že věřící antikapitalista nemůže být našim členem. Jediným úspěšným bojem proti náboženství je boj proti světu útlaku a odcizení, který ho plodí. Získání všech pracujících a antikapitalistické mládeže pro tento boj je tedy nadřazeno kladení požadavku na jednotu názorů o „ráji na nebi“ jako předpokladu pro zúčastnění se takového boje. (Více o tom např. Lenin; Spisy sv.10, str.78–83)

2. OTÁZKA: Ve vašem Manifestu se říká, že „by mladí od 16 let měli dostávat granty na zajištění základního živobytí“. Říká tím REVO, že hranice plnoletosti by měla být posunuta na šestnáct let?

ODPOVĚĎ: Neříká. Pokud jde o granty pro mladé, věc nesouvisí s plnoletostí, ale s ukončením povinné školní docházky. Myslíme si, že v dnešní společnosti jsou mladí lidé kvůli své ekonomické závislosti na rodině často předmětem vydírání, donucovacích zásahů rodičů do otázek výběru jejich povolání, studia, ale i nejintimnějších věcí, výběru partnera atd. Mladí homosexuálové jsou v některých rodinách nuceni tajit svoji orientaci a trápit se. Jinde rodiče ekonomicky vydírají své „děti“ (fakticky již svéprávné mladé lidi), aby jim zakázali politickou činnost, která jim samotným není pochuti. Granty jsou možností, kterou mladý člověk může (pokud má k tomu důvod) využít, aby z této ekonomické závislosti a poručíkování unikl. Samozřejmě i děti a mládež v období povinné školní docházky mají svá práva. Poskytnutí grantů souvisí s možností realizace svobodné volby – dalšího studia, vyučení se, návštěv kursů či hledání zaměstnání – právě po ukončení školy bez donucování rodinou.

3. OTÁZKA: Ve vašem programu se píše: „Užívat nebo neužívat drogy je individuálním právem. Uživatelé a neuživatelé drog mají být rovnoprávni“. Nejsou rovnoprávni už teď? V čem by se jejich práva měla projevit? Měla by pracující společnost podle názoru REVA vydělávat na placení péče lidem, kteří se svobodně rozhodli, že budout brát drogy a teď potřebují pomoc a nebo by je společnost měla nechat napospas rizikům a důsledkům, jimž se svobodně vystavili?

ODPOVĚĎ: V otázce drog se domníváme, že uživatelé a neuživatelé drog dnes rovnoprávní nejsou: uživatel marihuany nebo jiné nelegální (státem kriminalizované) drogy může být kdykoliv pronásledován policií, stejně jako pěstitelé rostlin, z nichž se tyto drogy získávají. Mládež je systematicky šikanována – její kluby, koncerty a párty přepadává a uzavírá policie. Boj proti drogám může být a často je záminkou k útoku na jinak smýšlející mládež, politické skupiny, squatty, komunity přistěhovalců a etnických menšin, zábavné akce neorganizované pro zisk. Na druhou stranu je stále mnoho lidí nedobrovolně nuceno dýchat cigaretový kouř ať již jako hosté nebo jako pracující v hospodách, ale i na pracovištích, v kancelářích a různých veřejných prostorách. Požadujeme dekriminaliza­ci/legalizaci užívání všech drog, ale i existenci „bezdrogových zón“ na všech veřejných místech. Výše řečené samozřejmě neznamená, že jsme nějak ze zásady pro užívání drog.

Pokud jde o péči o drogově závislé nebo drogami zhuntované lidi, pak jsme pro její zajišťování společností. K těmto lidem se podle nás má přistupovat stejně jako k jiným nemocným. Léčbu důsledků konzumace alkoholu a kouření tabákových výrobků – např. arterosklerosu, infarkty, mozkové příhody, rakovinu plic, rizikové porody a mnoho dalších – platí celá společnost a stejně tak tomu musí být to i pro léčbu drogové (vč. alkoholové) závislosti. Samozřejmě, že na úhradě léčby se podílí i pacient prostřednictvím svého pojištění. Pro nás je klíčová maximální prevence – otevřená diskuse o účincích a rizicích drog – a především se domníváme, že masové braní drog vedoucí k závislosti a ničení těla, osobnosti a rodin (vč. alkoholismu, tabákomanie, ale i např. závislosti na automatech) je často důsledkem současného společenského odcizení, pocitu bezmoci něco změnit, snahy uniknout tíživé (sociální, ekonomické či osobní) realitě nebo nedostatku smysluplných alternativ. Jsme přesvědčeni, že společenský systém bez vykořisťování, útlaku a odcizení bude drogovou závislostí postižen mnohem méně než ten dnešní, a samozřejmě jsme pro větší dostupnost kultury, sportovišť atd. pro mládež už dnes.

4. OTÁZKA: „REVO podporuje organizování sebeobranných skupin na sídlíštích… proti násilí a vydírání ze strany drogových gangů.“ REVO si je tedy vědomo existence takových gangů a zároveň říká, že užívání drog je individuálním právem?

ODPOVĚĎ: Pokud jde o drogové gangy, jsme pro jejich likvidaci právě cestou dekriminalizace drog a státního monopolu + vytvoření sebeobranných organizací pracujících. Právě kriminalizace užívání některých drog je příčinou rozmachu zločineckých aktivit kolem nich, stejně jako prodeje nekvalitních (tj.pro uživatele nebezpečnějších) drog, aplikace drog v rizikovém prostředí, čímž roste nebezpečí infekce hepatitidou, HIV apod. Tuto skutečnost potvrzuje i zkušenost s americkou alkoholovou prohibicí ve 20.letech, která vedla k růstu mafie, ale i případů patologického pijáctví.

5. OTÁZKA: „Zrušení všech zákonů omezujících svobodnou zábavu organizovanou pro pobavení se“. Počítá REVO s určitými zákony, které by tyto svobody upravovaly tak, aby „svobodná zábava“  nenarušovala svobodný život občanů, kteří by raději volili jinou zábavu, jež by byla jinou svobodnou zábavou znemožněna?

ODPOVĚĎ: Samozřejmě, že svobodná zábava pro nás neznamená možnost „svobodně“ rozbít někomu okno nebo třeba házet petardy pod kola cyklistů. Jde nám o zrušení zákonů, které znemožňují nekomerční a státem nekontrolovanou zábavu, o zrušení poplatků pro Ochranné svazy za reprodukci hudby či filmů a o zpřístupnění klubů, kin, sportovišť atd. za nulové, symbolické či dobrovolné vstupné. V dnešním systému jdou při pořádání komerčních akcí veškeré ohledy na ostatní stranou. Když jde o peníze, tak státu nebo obci vůbec nevadí pořádat masové koncerty či jiné hlučné akce na náměstích a stadionech v centrech měst. Když je ale akce nekomerční (jako třeba Czechtekk), tak podle logiky státu musí být zakázána, ačkoliv se odehrává v nejodlehlejších venkovských oblastech daleko od větších sídel.

Jsme pro existenci zón, kde bude mít mládež možnost kreslit a psát graffity včetně třeba i vybraných souprav metra, protože mnoha lidem se líbí mít vozy barevné (proti barevným komerčním reklamám na tramvajích ostatně vedení společnosti nic nenamítá). Jsme pro vyhrazená místa na pořádání koncertů, pouličního divadla a zábavných akcí bez dozoru policie a buzerace pořadatelských agentur. Je-li možno zastavit dopravu v ulicích kvůli komerčním akcím typu „Den Staropramenu“, určitě by to mělo jít i při pořádání neziskových festivalů, tanečních párty atd.

6. OTÁZKA: Zaujímá REVO nějaké stanovisko ke starším občanům? Mluví REVO o jejich specifických svobodách a právech, anebo jsou „mladí“ jakousi privilegovanou součástí společnosti?

ODPOVĚĎ: Starší občany bere REVO prostě jako určitou část populace, která musí mít výší svých důchodů zajištěnu solidní životní úroveň a obecně samozřejmě stejná práva jako mládež či populace ve středním věku. Určitě nestavíme mládež a seniory nějak proti sobě, naopak si myslíme, že program pro revoluci a beztřídní společnost je stejný pro mladé i staré, že tu není žádný rozpor. Domníváme se, že senioři čelí některým diskriminacím a specifickým formám útlaku – starší lidé v předdůchodovém věku jsou diskriminováni na „trhu práce“, jsou přehlíženi médii, světem módy i zábavy, v některých domovech důchodců je s nimi špatně zacházeno nebo jsou bráni pomalu jako nesvéprávní. V bohužel nemalé míře jsou ale i obětí týrání v rodinách, aniž je tento problém šířeji diskutován a medializován. Podporujeme vznik samostatných akčních skupin i celostátní organizace důchodců na obranu jejich zájmů, podporujeme vznik organizace seniorů sympatizujících s revolučním programem.

REVO se profiluje jako revoluční organizace mládeže. Důvody pro takovou organizaci jsou myslím dobře vysvětleny v prvních kapitolách našeho Manifestu. Znovu ale zdůrazňujeme: neexistuje jeden revoluční program pro mládež a jeden pro dospělé. Všichni vedeme stejný boj za svobodu, rovnost a lidskou důstojnost.

7.OTÁZKA: Jak by probíhala podle vás revoluce? Řídil by ji někdo?

ODPOVĚĎ: K revoluci dochází v určité revoluční situaci, která je charakterizována zostřením vykořisťování, bídy, útlaku a utrpení mas (hospodářská krize, válka) a v jistém smyslu celonárodní krizí, kdy nejen vykořisťovaní nechtějí žít postaru, ale také vykořisťovatelé nemohou (nejsou schopni) postaru vládnout. Ne každá revoluční situace ale ústí v revoluci. K té dojde jen tehdy, když se k výše zmíněným objektivním podmínkám krize přidá subjektivní faktor v podobě akcí utlačované třídy o dostatečné síle, velikosti a uvědomění namířených proti systému a jeho politické reprezentaci. Třída bojující o moc a revoluční přeměnu společnosti si v historii vždy sama v průběhu bojů vytvářela své bojové řídící orgány, které měly jména jako sověty, dělnické rady, závodní výbory, komuny, akční rady, co-ordinadores, cabildos atd…  K tomu, aby revoluce byla skutečně úspěšná a nezastavila se v půli cesty je ovšem nutné, aby v těchto orgánech dominoval vliv revolucionářů. To předpokládá získání většiny pracujících resp. jejich avantgardy pro věc revolučního převratu.

V nové společnosti chceme prosazovat maximální demokracii – volitelnost všech klíčových funkcí, odvolatelnost členů řídících orgánů (sovětů, dělnických rad), princip rotace funkcí, práci zastupitelů za průměrnou dělnickou mzdu, všeobecné ozbrojení pracujících, zrušení byrokracie a armády jako uzavřených kast, zavedení porotních soudů atd… Nicméně pro zabránění nebo omezení recidivy stalinismu či podobné degenerace resp. porážky imperialismem je třeba i určitých objektivních podmínek (revoluce nesmí být izolována „v jedné zemi“, je třeba určitá ekonomická a kulturní úroveň apod.)