www.RIO.cz.tc

Třídní boj v zemi půlměsíce

12.10.2010 7.30
V rubrice Aktuálně, Dělnické boje, Blízký východ

Jaký je význam referenda o ústavních reformách v Turecku?

Turecko zapadlo do bahna krize. Vládnoucí třída země se rozdělila: Kemalistická strana CHP, která má převahu v armádě a mezi státní byrokracií, bojuje proti konzervativní straně AKP, která kontroluje vládu a má většinu v parlamentu. CHP se sama vnímá jako ochránce principů Turecké republiky, založené v roce 1923 Mustafou Kemalem. Naopak AKP zastupuje rozvíjející se buržoasii, která chce moc státního aparátu omezit.

Tento konflikt je doprovázen spiknutími, procesy, mediálními kampaněmi a soupeřícími mobilizacemi mas. V neděli 12.září nechá AKP proběhnout referendum, které má posvětit reformu ústavy a „zdemokratizovat“ Turecko. CHP varuje před okamžitou „islamizací“. O co ale skutečně jde? Podívejme se krátce na tureckou historii.

Státní aparát je historickým otcem turecké buržoasie. Po první světové válce se na troskách Osmanského státu vydal mladoturecký režim na cestu vytvoření buržoasního národního státu. Klíčovým úkolem bylo vytvoření moderní ekonomiky v rukou tureckých vlastníků – šlo tedy o to vytvořit významnou tureckou třídu kapitalistů.

Potencionální konkurence byla smetena násilím: První úder dopadl na Armény, kteří se aktivně účastnili obchodu. Následovali etničtí Řekové a Asyřané. Nakonec došlo také k vnitřní kolonizaci severního Kurdistánu. Tamní přírodní zdroje byly důležité pro rozvoj tureckého kapitalismu. Kurdský národ byl krutě utlačován a využíván jako obrovská zásobárna levné pracovní síly.

Pod vládou silné ruky značně nezávislé turecké státní byrokracie byl možný i rozvoj tureckých kapitalistů jako třídy. Byrokracie bránila zájmy tureckého kapitálu proti rostoucí dělnické třídě cestou masové represe zahrnující několik krvavých převratů. Vojenský puč 12. září 1980 (jehož 30. výročí je nyní datem referenda) byl v prvé řadě namířen proti zesilujícímu dělnickému hnutí.

Avšak nyní se tento aparát stal sám překážkou pro aspirace značné části turecké buržoasie. Zejména mladá buržoasie z Anatólie chce omezit tento aparát, který operuje příliš samostatně a stojí přitom obrovské peníze. Na politické aréně je tato síla reprezentovaná AKP. AKP je postavena na „Islam Sentezi Turk“ (Turecko-islámská syntéza), tedy na reakčních ideologiích, jejichž vliv zesílil po puči v roce 1980. Není proto bez ironie, že dnešní obvinění vůči armádě se dotýkají zločinů, které byly provedeny rovněž v zájmu frakce AKP.

Vláda AKP napadla turecké pracující jak pomocí zákonů (např. o prodloužení věku odchodu do důchodu na 65 let) tak cestou masivní privatizace (např. ve státní tabákové společnosti TEKEL). Zesílila tak jen privatizační politiku, jež byla oficiální politikou každé vlády od vojenského puče v roce 1980.

Konstituční reforma AKP obsahuje ale i některá zlepšení v postavení utlačovaných (zejména omezení moci armády, která dosud fungovala jako nekontrolovatelný stát ve státě).

Státní zaměstnanci se mohou účastnit kolektivního vyjednávání, nicméně nemají právo na stávku. Stát zajišťuje určitá práva ženám a dětem. Má dojít k lepší ochraně osobních údajů. Cestování do zahraničí bude moci být omezeno pouze rozhodnutím soudu. Bude omezena moc vojenských soudů: civilisté jimi budou moci být souzeni pouze v případě války. Také důstojníci budou moci být souzeni občanskými soudy.

Tyto polovičaté reformy nemohou (a ani nemají) významně zlepšit postavení pracujících. Nenabízejí žádnou ochranu před útoky buržoasních politiků. Jediná alternativa spočívá v proletářské politice, tj. neustálém boji proti všem škrtům, privatizacím a zavírání podniků, a to zejména na pracovištích! Nezávislost na všech buržoasních silách, ať již na AKP nebo CHP, a spojení bojů a jejich aktivistů v Turecku i mezinárodně – taková je jediná cesta, kterou lze obejít budoucí bídu!

Ústavní reforma tedy v zásadě neznamená ani fatální hrozbu ani nějakou spásu. AKP a CHP jsou jako mor a cholera: obě zastupují zájmy tureckého kapitálu. Nicméně omezení represivního státního aparátu plánované v zájmu kapitálu nepředstavuje útok na naše zájmy. Z tohoto důvodu podporujeme v referendu kritické „Ano“. Bez ohledu na vítězství nebo porážku referenda ale naše vítězství závisí na naší schopnosti úspěšně bojovat proti veškeré buržoasii.

Dělnické hnutí

Referendum vyvolalo hodně debat o „demokratizaci“. Jedinou silou, která je ale schopna Turecko skutečně demokratizovat, je dělnická třída. Pokud překoná vlastní rozdělení mezi různé etnické skupiny, tak má šanci ubránit se útokům kapitálu, neboť hospodářství je doslova v jejích rukou.

V roce 2010 o sobě dala turecká dělnická třída vědět řadou bojovných stávek a demonstrací. Na 300 tisíc pracujících na náměstí Taksim v Istanbulu na 1. máje je známkou toho, že dělnické boje vytvořily nové uvědomění. Za to můžeme vděčit zejména boji v tabákové továrně TEKEL, který začal v prosinci 2009. Tento boj odhalil sílu i slabé stránky dělnického hnutí.

Tisíce pracujících v TEKELu protestovalo proti výluce provázející privatizaci společnosti a navzdory útokům policie a vládním hrozbám vydrželo 78 dní kempovat přímo v metropoli Ankaře. Dne 4. února došlo také ke generální stávce a ve stejnou dobu i k dalším bojům: mimo jiné v Marmaray, Cimen Tekstil, Kent Is a mezi hasiči.

Pokračování článku naleznete na http://www.one­solutionrevolu­tion.org/?p=552&lan­guage=cs

Žádný komentář