www.RIO.cz.tc

Evo Morales opět prezidentem

24.1.2010 19.36
V rubrice Aktuálně, Latinská Amerika

V neděli 6. prosince 2009 se ve dvojích bolivijských volbách, označených mezinárodními odborníky za bezproblémové, potvrdila úspěšnost vládnutí socialistického prezidenta Eva Moralese. V prezidentských volbách obdržel více než 60 % hlasů, zatímco jeho konzervativní soupeř Villa pouhých 27 %. V souběžných parlamentních volbách zase Moralesovo Hnutí za socialismus (MAS) získalo většinu v obou komorách Národního kongresu. Jde o úspěch o to větší s ohledem na fakt, že se Moralesovi podařilo získat ještě více hlasů než před 4 lety, kdy získal 53 % hlasů. Ve 130členné Poslanecké sněmovně sice MAS dnes získala jen prostou většinu 82 křesel, což Moralesovi brání uplatnit bez potíží novou ústavu z letošního ledna. Na to by musel získat dvoutřetinovou většinu. Tu se mu však podařilo drtivě získat v 36členném Senátu s 25 křesly, čímž zde skončila dosavadní nadvláda opozice.

Letos čerstvě padesátiletý Morales tak nastartoval další éru pro dnešní Latinskou Ameriku specifického budování socialismu parlamentní reformistickou cestou. Samozřejmě, že ani nezpochybnitelná fakta o demokratickém průběhu voleb nemůžou zastavit permanentní tlak pravicové opozice, nadnárodního kapitálu a jeho politicko-mediálních pucfleků z celého světa vůči tomuto přirozenému a co do výsledků mimořádně úspěšného kurzu. Zatím však v démonizaci jednoznačně vede radikální socialista Hugo Chávez, a to z mnoha důvodů (přežil už jeden puč, vládne již 11 let, je mediálně nejviditelnější v projevech proti americkému imperialismu). Morales, který je velký přítel Cháveze i revolucionáře Castra, zatím stojí spíše v pozadí. Ač se může chlubit označením první prezident indiánského původu v Bolivii, ve které indiánské komuny tvoří přes 60 % celkové populace, vůdcovským charismatem ani dosaženými úspěchy se oběma zmíněným politikům zatím vyrovnat nemůže. To ovšem nic nemění na tom, že 4 roky jeho vlády v Bolivii byly nejen výrazně pokrokovou změnou oproti předchozím obdobím, kdy Bolivie byla jedním z mnoha příkladů extrémně chudé země s bohatými surovinami, týrané pravicovými diktaturami i tzv. „demokratickými vládami“, ale též velkým příslibem do budoucna. 

Moralesovo zvolení v roce 2005 bylo vyvrcholením několikaletých masových stávek a demonstrací a důkazem jasného odmítnutí neoliberalismu, který z Bolivie učinil zbídačenou zem. Jeho cíl byl podobný jako u Cháveze – zařídit, aby ze surovinového bohatství prosperovala nikoliv úzká menšina bohatých, nýbrž většina chudých, což se jinak než postupným znárodňováním lépe zařídit nedá. Řeč statistických čísel hovoří jasně.

HDP v paritě kupní síly vzrostlo téměř dvojnásobně z 23,59 miliard dolarů v roce 2005 na 43,71 miliard dolarů v roce 2009. Růst reálného kurzu HDP se zvýšil z 3 % v roce 2005 na téměř 5 % v roce 2009, čímž Bolívie předběhla i ty nejvyspělejší státy světa (Finsko, Norsko, Austrálie, Švýcarsko, Rakousko, USA!). HDP na hlavu vzrostlo z 2 700 dolarů v roce 2005 na 4 700 dolarů v roce 2009, což samozřejmě z Bolivie stát s bohatými obyvateli stále nečiní, tempo růstu životní úrovně je však evidentní.

Nezaměstnanost sice klesá pomalu, leč jistě – z 8 % v roce 2005 na 7,5 % v roce 2009 (což je mimochodem míra nižší nejen než jaká je ve Venezuele, Kolumbii a Brazílii, ale také v řadě evropských zemích typu Německa. Při postupné redukci nezaměstnanosti se taktéž zvyšoval počet pracovních sil ze 4 220 000 lidí v roce 2005 na 4 457 000 lidí v roce 2009. Potíž je jistě se státním dluhem, který v letošním ekonomickou krizí ovlivněném roce dosáhne zhruba 53 % HDP, bude však stále nižší než ve všelijakých kapitalistických státech včetně USA. A k tomu je ještě nutné brát v potaz, že předchozí „zodpovědné“ pravicové vlády sekaly jeden deficit za druhým jak divé. Přesto však vnější dluh poklesl ze 6,43 miliard dolarů v roce 2005 na 4,6 miliard dolarů v letošním roce, což je dluh ve světovém kontextu velmi nízký.

Problémy však pokračují s mírou inflace, která letos byla vyšší než 11 % (přitom ještě v roce 2007 klesla na přijatelná 4 %), což je však jev v Latinské Americe celkem běžný. Dále – kojenecká úmrtnost, která v posledních letech pravicových vlád v Bolivii vůbec neklesala, za Moralese klesala solidním tempem z 53,11 úmrtí na 1000 dětí v roce 2005 až na 44,66 úmrtí na 1000 dětí v roce 2009. Taktéž za vlád pravice stagnující průměrná délka života při narození se zvýšila z 65,5 let v roce 2005 na 66,8 let v roce 2009.

Pozoruhodné je též umístění Bolivie v Indexu demokracie, pravidelně sestavovaném pravicovým (!) časopisem The Economist. Zatímco v roce 2006 se Bolivie umístila s úrovní 5,98 na úplném konci žebříčku zemí s „nedostatky demokracie“, v roce 2008 již postoupila na úroveň 6,15. Podle The Economist se v Bolivii zlepšily „občanská práva“ a „politická participace“. Překvapivě i silně zaujatí, „nezávislí“ Reportéři bez hranic, ačkoliv nepřekvapivě zaznamenali za Moralesovy vlády zhoršení Bolivie v indexu „svobody tisku“, za poslední rok konstatují jeho menší zlepšení (z 28,20 bodů v roce 2008 na 24,17 bodů v roce 2009). Opravdová „komunistická diktatura“ je ta Bolivie!

Za Moralesovy vlády se zlepšil též index vnímaní korupce měřeném Transparecny International, z 2,5 v roce 2005 na 2,7 v roce 2009 (jde o index vnímaní korupce, nikoliv o samotnou míru korupce). Bolivie se zlepšila i v indexu lidského rozvoje (byť stále patří mezi rozvojové země). Dále bylo zrušeno katolictví coby oficiální náboženství a zavedla se svoboda vyznání, byly zrovnoprávněny jazyky, byla zrušena dětská práce v dolech. Významně se navýšily platy ve veřejném sektoru. Dopravní sektor byl donucen konečně platit daně.

Věk kandidátů na poslance a senátory se snížil na 18 let. Indiánským komunitám byla rozšířena práva včetně možnosti částečně vykonávat soudnictví podle vlastních tradic. Byla zavedena ambiciózní alfabetizace obyvatelstva podle kubánského vzoru (V roce 2006 bylo v Bolivii podle oficiálních údajů 700 000 lidí analfabetů starších 15 let, podle neoficiálních daleko více. Už do května 2007 bylo alfabetizováno přes 100 000 Bolivijců starších 15 let). Došlo k tak výraznému znárodňovacímu procesu, že dnes stát kontroluje 30 % svých zdrojů, zatímco roku 2005 to bylo jen 8 %. Pěstováním koky, jejímž je Morales obhájcem, se podařilo zachránit miliony lidí před hladem.. Ve vyjmenovávání toho, co se Moralesovi podařilo, by se dalo pokračovat ještě dlouho.

A samozřejmě také toho, co se Moralesovi nepodařilo. Ač má pověst radikála, stále je nutné k němu přistupovat jako k reformistickému politikovi, který nedokázal a patrně ani nechce dopustit úplné vyvlastnění veřejných výrobních prostředků, nemá schopnost razantněji zakročit proti fašistickým opozičním silám a dělá pragmatickou, leč mnohdy velice nešťastnou zahraniční politiku (nevadily by ani tak kontakty s fundamentalis­tickým Íránem jako spíše bolivijská podpora genocidní vlády na Srí-Lance nebo její vojenská účast v Haiti). Nakolik dokáže Morales naplnit vizi jeho oblíbence Che Guevary o skutečně socialistické Bolivii, za kterou před 42 lety zemřel, ukáže teprve čas. Již dnes je jasné, že podobně jako Chávez bude zřejmě i Morales vládnout déle než 2 volební období…

Vláďa, NAL (REVO) Praha

Jeden komentář