www.RIO.cz.tc

Rozpočet není výhrou občanů

7.1.2010 8.31
V rubrice Aktuálně, Domácí dění, Ekonomika

Tak nám byl ve středu 9. prosince 2009 schválen rozpočet na příští rok! Jeho schvalování můžeme brát jako další vítězství parlamentní levice, především té sociálně demokratické, které se podařilo prosadit většinu svých pozměňovacích návrhů navzdory obvyklým plivancům poražené pravice o „socialistickém populismu“, „rozpočtové neukázněnosti“ a „nakročení maďarskou cestou“. Potěší, že demonstrující zástupci nejrůznějších ohrožených profesí dokázali získat odezvu na své protesty proti snižování jejich už tak neadekvátních platů. Rozpočet však žádnou výhrou českých občanů není – je jen dalším tragikomickým pokračováním čím dál ohavnější frašky s názvem kapitalistické hospodaření a dalším důkazem neschopnosti našich politiků, levých i pravých, najít ten skutečně správný lék na současnou krizi. Pojďme si zeširoka připomenout, co schvalování rozpočtu na příští rok předcházelo.

„Za krizi nemůže nikdo z nás“. Ano, takto a podobně nás přesvědčují naší političtí neoliberálové s nejčestnějším člověkem Kalouskem v čele. Samozřejmě, že pravda je poněkud jiná. Jistěže rozbuškou k velké finanční krizi není žádný z českých politiků – na to přese všechnu svou všehoschopnost nejsou až tak schopní. Krize je dílem dlouhodobě neudržitelného volného trhu, což si uvědomuje většina obyvatelstva, snad až na stále užší vrstvu neoliberálních fanatiků, kteří snad i s ohledem na svou obrovskou zainteresovanost na dnešním zdestruovaném kapitalismu z krize ve svém stylu viní „příliš velkou regulaci trhu a zásahy státu“.

Bylo samozřejmě na jednotlivých zemích, nakolik se která z nich dokáže globální krizi postavit. Ta právě dokázala naplno odhalit, jaký marasmus se ve skutečnosti skrývá pod kůži údajných „ekonomických tygrů“, ať už za ně byly považovány pobaltské státy typu Lotyšska, kde pod praporem neoliberálních reforem probíhala postupná destrukce sociálního státu, rozprodání země zahraničímu kapitálu, nárůst spekulací a celkové chudoby obyvatelstva (z něhož mnoho těch práceschopných raději odešlo do zahraničí); anebo Maďarska, kde si blairovští pseudosocialisté s orbanovskými nacionalisty, když zrovna nedělali všelijaké pseudoreformy, vždy před volbami nakupovali voliče populistickými výdaji, aniž by dokázali lépe sledovat nepěkný vývoj maďarské měny Forintu a celkové zadlužení země (fiskální neodpovědnost je v Maďarsku běžná minimálně již od časů gulášového socialismu).

Tyto země by bez půjček Mezinárodního měnového fondu již dávno zbankrotovaly (nutno však říci, že vzhledem k historii „pomáhání“ MMF chudým státům je nepochybné, že se k bankrotu spíše ještě přibláží než-li vzdálí). Na druhé straně jako slušné příklady reformně-sociálnědemokra­ticky spravovaných států může fungovat Skandinávie. To, že tyto země s tradičně štědrým sociálním systémem se s krizí dokáží vypořádat, konstatuje dokonce i Topolánkův NERV, který nám Finsko dává za příklad hodný následování (sice především v boji s korupcí a udržováním veřejných rozpočtů než v zavádění daňové progrese, vše zde ale má svou souvislost).

Nás ale teď zajímá, jak na tom je v boji s krizí Česká republika? Ekonomickou situací ji nelze  (prozatím) zařadit ani mezi pobaltské, ani skandinávské státy. Saldo veřejných rozpočtů, státní dluh ani vládní dluh nejsou nikterak tragické co se momentální výše týče, celkové zadlužení je dokonce i pod evropským průměrem. Je nicméně tragickým faktem, že tempo nárustu zadlužování je již mnoho let v ČR vyšší než v kterémkoli jiném evropském státu. Za dluhy ovšem nemůže žádné „socialistické rozhazování“, jak si vymýšlejí pravičáci, neboť hlavní díl viny za dluh nesou právě oni – stačí si připomenout sanaci českého bankovního sektoru (tzv. „bankovního socialismu“), která nás stála zhruba 500 miliard Kč a další nehorázné, pod koberec zametané dluhy v Konsolidační agentuře, vzniklé za časů Klausova „zodpovědného hospodaření“ (proto nelze brát údajné rozpočtové přebytky za vlád ODS vážně – ostatně i dnešní údaje ze statistik Eurostatu a Světové banky vypadají proto úplně jinak než nevěrohodné údaje ČSÚ).

To vše se logicky muselo do výše státního dluhu promítnout. Neustálé svalování viny na vlády ČSSD ze strany předáků ODS je tedy jen důkazem jejich naprosté bezcharakternosti a absence jakéhokoli sebereflexe.

Je nesporné, že nástup Topolánkovy vlády a prosazení „reforem veřejných financí“ dostatečně umocnilo mizernou ekonomickou situaci u nás. Zavedení pseudo-rovné, díky stropům na sociálním a zdravotním pojistném však degresivní daně z fyzických osob, snížení daně z právnických osob, zvýšení nepřímých daní, sociální škrty, cikrtovné – to vše mělo a má negativní nejen sociální, ale také ekonomický dopad. Zpomalil se růst HDP (ke konci roku 2007 činil 5,9 %, v prvním čtvrtletí roku 2008 již jen 4,7 % – na vině je deformami vynucená snížená spotřeba domácností), vzrostla inflace (na více než 6 %) a co je paradoxní, zvýšil se též deficit veřejných financí (z 0,6 % HDP v roce 2007 na 1,5 % HDP v roce 2008) i veřejný dluh vůči HDP (z 28,9 % HDP v roce 2007 na 29,8 % HDP v roce 2008), třebaže vláda své reformy obhajovala právě odkazem na snižování těchto deficitů.

Státní dluh jen za rok 2008 vzrostl raketově o 107 miliard (šlo o druhý největší nárůst státního dluhu v novodobé historii – a to se zrovna nekonalo sanování dopadů kupónové privatizace jako v tom předchozím rekordním nárůstu). Deficit státního rozpočtu se v roce 2008 sice jakoby snížil na pouhých 19 miliard, stalo se tak ovšem jen díky účelové změně zákona č. 218/2000 Sb., která umožnila načerpat do příjmů prostředky z rezervních fondů až ve výši 60 miliard korun. Normálně by tedy deficit činil zhruba 80 miliard, takže by byl také vyšší než v roce 2007, kdy činil 66 miliard. Snížením daní nejbohatší vznikly výrazné výpadky ve veřejných rozpočtech – v minimální výši 80 miliard Kč ročně! A to přesto, složená daňová kvóta byla v roce 2008 vyšší než v roce 2006,  v posledním roce vlády ČSSD, kdy činila 36,2 % HDP, zatímco v roce 2008 36,6 % HDP (svůj vliv na tom mělo nesmyslné zvýšení snížené sazby DPH z 5 na 9 %).

Výpadky ve veřejných rozpočtech je asi tím největším ekonomickým zločinem Topolánkovy vlády, který dokázal u nás krizi pěkně vyeskalovat. Pro objektivitu je ovšem nutné připomenout, že na nízkých příjmech (a tím i zadlužování) nesou vinu i předešlé vlády sociální demokracie. Také ony (a to v době rekordního ekonomického růstu!) podřezávaly příjmy populistickým snižováním přímých daní. Místo radikálních opatření proti daňovým únikům a paralelního upevňování daňové progrese zvyšovaly daně nepřímé, a to na základě diktátu EU i z vlastního rozhodnutí. Jak sám přiznal exministr financí Sobotka, kdyby se v letech 2004–6 přímé daně byť pouze nesnižovaly, mohla již mít Česká republika v roce 2007 přebytkový rozpočet. Jenže ČSSD raději v té době snížila DPPO z 31 % na 24 %, nejnižší sazbu daně z příjmů z 15 % na 12 %, daň z převodu nemovitostí z 5 % na 3 % a z nepřímých daní pouze základní sazbu DPH z 22 % na 19 %. Důvodů bylo mnoho – od zmíněného tlaku EU přes tlak nadnárodního kapitálu až po ideologický fanatismus koaličních partnerů. To, že u nás přesto působil silný ekonomický růst, bylo dáno celosvětovou konjunkturou, na které se ostatně svezly i ti domnělí „ekonomičtí tygři“ typu Slovenska. Byla tak i dobrá příležitost vytvořit si rezervy na horší časy. Konjunktura skončila, začala krize a tudíž se nám naakumolaval pěkný deficit. Dokonale k tomu přispěl i Kalouskův rozpočet založený na naprosto, ale naprosto nerealistickém pětiprocentním růstu.

A tak jsme dospěli do okamžiku, kdyby bez protikrizových opatření skončil rozpočet v příštím roce deficitem ve výši 250, podle jiných odhadů dokonce až 350 miliard Kč. Fischerova vláda je podle průzkumů veřejného mínění velice populární (stejně jako kdysi „nestranická“ vláda Tošovského), navzdory tomu, že se přichystala udělat kroky extrémně nepopulární a asociální. Na tom není mnoho až tak podivného – vždyť v těchto průzkumech vítězí většinou ti politici, kteří se mediálně neprezentují coby razantní bojovníci a navíc nejsou mediálně tolik špiněni – i proto jsou populární věčně usínající Schwarzenberg z Bilderbergu a suchý cifršpion Fischer, a nikoliv ranaři typu Ratha. Být populárním politikem nevypovídá nic o slušnosti ani odbornosti.

Ale zpět k Janotově formálně protikrizovému balíčku neboli novele Zákona o státním rozpočtu v jejím původním znění. Abychom byli spravedliví, obsahuje i mnoho přijatelných, třebaže ve výsledné formě ne zcela dotažených částí. Je to určitě zvýšení stropů na odvody pojistného na šestinásobek průměrné mzdy, zrušení slev na pojistném, zvýšení daně z nemovitostí, zastavení snižování daní z právnických osob, v rámci krize jsou přijatelné také některé vyšší spotřební daně. Je nepochybné, že mnozí kapitalisté budou kvůli vyšším stropům na pojistné zneužívat krize k dalšímu propouštění zaměstnanců. Jenže ruku na srdce – toho se dopouštějí vždy, i tehdy, kdy jim (a jejich ziskům už vůbec ne) žádná krize nehrozí a navíc mají ze strany vlády zajištěná lecjaká legislativní privilegia (v jejichž zavádění byla nejaktivnější Topolánkova mafie). A jestli budou stropy či daně vyšší či nižší, to je jim celkem jedno. Každopádně však zvýšení stropů na pojistném se současným zrušením slev efekt i tak mít budou (očekává se příjem téměř 20 miliard). Tolik k pozitivům Janotova návrhu.

A teď k negativům. Zvýšení snížené sazby DPH na 10 % (zvýšení základní sazby na 20 % lze ještě akceptovat), zmrazení podpor v nezaměstnanosti, snížení platů ve státní sféře, snížení příspěvků na sociální služby, nižší růst plateb za státní pojištěnce, nezvyšování příspěvků na dítě..Všechna tato rádoby protikrizová, vysoce asociální, snadno vymyslitelná a přitom podstatu krize vůbec neřešící opatření lze čekat od každého neschopného politika, naplno sloužícího buržoaznímu systému (a je jedno, zda jde o „občanského“ nebo „sociálního“ demokrata). Že ale s takovýmto paskvilem přijde údajně erudovaný odborník na státní rozpočet, to se již dá čekat méně. Vysvětlení je jasné – Janota, jak už ostatně prohlásil i Jiří Paroubek, je ideologickou pupeční šňůrou až příliš napojen na svého bývalého nadřízeného Kalouska, skutečného předsedu pravicové žumpy TOP 09.

Je možné, že struktuře státního rozpočtu opravdu dobře rozumí, nakonec i proto jeho balík obsahuje na příjmové stránce i zmíněná dobrá opatření, se kterými by populistický „antipopulista“ Kalousek, spolutvůrce jedné z nejhorších ekonomických reforem v českých dějin, sotva kdy přišel. Nicméně místo toho, aby Janota se pokusil škrtat tam, kde je zoufale nabobtnáno a přijímat odkud se nesmyslně nepřijímá, drtivou většinu svého balíku věnoval masivním škrtům na těch, kteří se nemohou bránit a kteří pod náporem krize trpí nejvíce – tedy nezaměstnaní, rodiny s dětmi, platově silně podhodnocení pracující jako jsou učitelé, ale také důchodci (kteří dle pravicových lhářů krizí vůbec netrpí – jistě, když téměř všichni z nich musejí platit nehorázné nájemné, julínkovné, ceny elektřinu, třebaže na průměrný důchod 10 tisíc korun dosáhne méně než 50 % z nich a nemluvě o tom, že za Topolánkovy vlády se snížila reálná hodnota důchodů k roku 1989 a jejich mizerné valorizaci za modrého „nečasu“). Pak se nelze divit, že nejhorlivějším propagátorem Janotova balíku se stala právě TOP 09.

Z pohledu pravicového omezence je vše jasné jako facka – bohaté progresivně danit nebudeme, proč bychom trestali jejich úspěch a pracovitost? Navíc by beztak utekli do daňových rájů. A tomu se musí zabránit jen tou nejnižší rovnou daní. A basta. Tak seškrtáme raději všechny možné výdaje plynoucí potřebným občanům z nižších vrstev, ušetříme a budeme mít krásný rozpočet s nízkým deficitem. A tomuto systému samozřejmě tleskají i naši ekonomičtí beletristé. Leč realita je jiná. Nikdo z těchto neoliberálních tydýtů zřejmě nezná termín „paradox tvořivosti“ od o dost většího buržoázního ekonoma než jsou oni, J.M. Keynese, pocházející zrovna z časů Velké krize 30. let. Přitom jeho význam je celkem srozumitelný – když se společnost rozhodne více spořit, může to vést paradoxně k nižším úsporám. A to proto, že se kvůli velkým úsporám vyvolá jen malá spotřeba, což logicky sníží agregátní poptávku, která zase přivede ekonomiku k nižším investicím, následně nižším důchodům a nakonec i těm nižším úsporám. Však to dobře známe z doby nedávno minulé, kdy Topolánkova vláda svými protilidovými kroky snížila spotřebu domácností ze 4,8 % roku 2007 na 3,6 % roku 2008, a tím tak i zpomalila růst ekonomiky. V USA zase nízké reálné příjmy občanů vedly ještě k něčemu horšímu – k jejich vysokému zadlužování (a z toho pak vznikla hypoteční krize). Je proto pouhou iluzí, že by škrty v platech a sociálních věcech prostřednictvím Janotova balíku nesnížily koupěschopnost občanů a finanční krizi neprohloubilo. Janota sice uznává, že při sestavování rozpočtu se důrazem na ekonomický růst tolik nezabýval, protože dal přednost snižování deficitu. Zapomíná však, že růst ekonomiky v příštím roce bude mít na výši rozpočtového deficitu výrazný vliv. Zákony ekonomiky jsou zkrátka dané.

Naštěstí vlivná parlamentní levice společně s dalšími stranami dokázala prostřednictvím pozměňovacích návrhů tato „spořivá opatření“ zrušit, samozřejmě za nesouhlasného úpění modré pravice i samotného Janoty, do vlády nominovaného za ODS. Zemědělci tak nakonec dostanou 1,5 miliardy; 6,8 miliard půjde na platy zaměstnanců veřejné sféry a 3,8 miliard do sociálních služeb. Křik poražených modrých strak nic nezmění na faktu, že schválené rozpočtové změny představují pouhé 1 % (!) objemu státního rozpočtu, čímž na jeho strukturu ani nemají vliv.

Je celkem lhostejné, jestli deficit v příštím roce dosáhne výše 162 miliard anebo bude o několik miliard vyšší – při současném vývoji krize je budoucnost nejistá a tedy i skutečná výše deficitu. Navíc máme zkušenosti, jak to nakonec dopadlo letos s „realistickým“ rozpočtem Kalouskovým, na kterém měl svůj lví podíl i sám Janota (jistě, může se vymlouvat na nesmyslné prognózy mezinárodních institucí typu OECD, stačilo ale, kdyby více naslouchal stanoviskům opozice a především odborům ČMKOS, které dokázaly velikost propadu naší ekonomiky v tomto roce odhadnout asi nejpřesněji).

Podstatnější však zůstává jedno – rozpočet je to stejně špatný jako ten Kalouskův, je jen pouze o chlup realističtější. Ať se bude Janota od výsledné podoby rozpočtu distancovat jak bude chtít, pravdou zůstává, že je to stále především jeho rozpočet, při zachování škrtů v tak citlivých oblastech jako je věda nebo školství a svinčíku Topolánkovy vlády jako jsou „regulační“ poplatky ve zdravotnictví a nerovná degresivní daň. Přitom i v rámci kapitalistického systému existuje takové množství řešení zadlužování i bez dopadů na sociálně ohrožené vrstvy obyvatelstva. Mezi ně patří například zavedení opravdové progresivní daně (ne takové, jakou plánuje ČSSD, která je ve skutečnosti jen o něco méně degresivní než ta Topolánkova), a to jak pro fyzické, tak i právnické osoby, což by však muselo být doplněno nezbytnými opatřeními jako je redukce nejrůznějšími lobbisty prosazených daňových výjimek, zvýšení různých druhů daní (například z dědictví) a zavedení nových (například z luxusního zboží), tvrdé trestání osob či firem zdaňující své zisky v daňových rájích. Výrazná redukce byrokratického aparátu (řecká socialistická vláda nedávno v tomto směru učinila příkladný pokrok, když snížila vládní spotřebu o 25 % a zmrazila přijímání nových úředníků, čímž chce snížit tamější hrůzný deficit z roku na rok o 3,6 % HDP i při zvýšení  pomoci chudým občanům). Pravičáky nafukovaný pseudoproblém s nárůstem mandatorních výdajů vyřešit vytvořením veřejnoprávní Státní pojišťovny pro oblast sociálního pojištění, což by rozsah mandatorních výdajů snížilo o více než třetinu. Pečlivě provedený audit a následné zefektivnění veřejných výdajů (z útrob veřejných financí proniká ročně přes 1,5 bilionu výdajů, z nichž asi 20 % jde na všelijaké korupčnické záležitosti). To vše samozřejmě urychlí boj s korupcí a hospodářskou kriminalitou. Uspořily by se desítky až stovky miliard. Možností je zkrátka spousta, jen není politická vůle jich využít. Proč by si také kapři vypustili svůj rybník, že ano.

Nestačí však se jen spokojit s těmito podstatou reformistickými, přestože potřebnými kroky. Systém založený na vládě menšiny žijící ze zisku pracující většiny bude vždy tu více, tu méně deformovat hospodářství a neuspokojovat potřeby lidí. Teprve jeho přeměna v samosprávně řízený a kontrolovatelný  systém občanů s rovnými šancemi a bez privilegií jednotlivců může dostatečně odstranit problémy, kterými nás Janotové svými „protikrizovými kroky“ zatěžují.

Vláďa, NAL Praha

Žádný komentář