www.RIO.cz.tc

Velké zasedání (Jak se dělala revoluce) II

11.11.2009 23.00
V rubrice Ruská revoluce

U příležitosti 92. výročí ruské říjnové revoluce jsme se rozhodli přiblížit našim čtenářům tuto velkolepou událost očima jejího přímého účastníka, amerického komunistického novináře Johna Reeda, který své zážitky uložil do dnes již legendární knihy Deset dnů, které otřásly světem. Reed viděl revoluci v ulicích Petrohradu i přímo v jejím vůdčím štábu, v Petrohradském sovětu a též na Druhém všeruském sjezdu zástupců sovětů dělníků a vojáků ve Smolném, jemuž se také věnují následující řádky. Lenin sám napsal k Reedově knize krátkou předmluvu, v níž ji vřele doporučil dělníkům všech zemí, a vyjádřil přání, „aby byla rozšířena v milionech exemplářů a přeložena do všech jazyků“.  Do češtiny se tak v plném rozsahu stalo v květnu 1926 zásluhou komunisty Oldřicha Bergera.

(pokračování první části)

O slovo požádal muž, jenž nebyl členem žádné strany: „Je tu rozpor“, řekl. „Nejprve nabízíte mír bez anexí a náhrad, a potom říkáte, že uvážíte všechny mírové nabídky. Uvážit znamená přijmout…“

Lenin vyskočil. „chceme spravedlivý mír, nebojíme se však revoluční války… Imperialistické vlády patrně neodpoví na naši výzvu – nepoložíme však ultimátum, ne něž by se snadno řeklo ne… jestliže si německý proletariát uvědomí, že jsme ochotni uvažovat o všech mírových nabídkách, stane se to možná poslední kapkou, jíž přeteče džbán – a v Německu propukne revoluce…

Jsme ochotni zkoumat všechny mírové podmínky, ale to neznamená, že je přijmeme… Za některé naše požadavky budeme bojovat až do konce – možná však, že pro jiné nebude moci pokračovat ve válce… Především chceme skončit válku…“

Bylo přesně deset hodin třicet pět minut, když Kameněv vyzval všechny, kdo jsou pro prohlášení, aby zvedli delegačenky. Jeden delegát se odvážil zvednout ruku proti, avšak náhlý prudký výbuch kolem něho ho přiměl, aby ji rychle spustil.

A pojednou, jakoby hnáni společným impulsem, všichni jsme povstali a v povznášející jednotě jsme společně zpívali Internacionálu. Šedivý starý voják vzlykal jako dítě. Alexandra Kollontajová potlačovala slzy rychlým mrkáním. Sálem se nesl mohutný hlas, prorazil okny a dveřmi a vznesl se ke klidnému nebi. „Válka skončila! Válka skončila!“ řekl mladý dělník vedle mě a tvář mu zářila. A když bylo po všem, jak jsme tam stáli v jakémsi podivném tichu, někdo vzadu zvolal: „Soudruzi! Vzpomeňme těch, kdož padli za svobodu!“

A tak jsme začali zpívat Pohřební pochod, tu pomalou, melancholickou a přesto vítěznou píseň, tak ruskou a tak dojemnou. Internacionála je přece jen cizí. Pohřební pochod jako by byl skutečnou duší temných mas, jejichž delegáti seděli v tomto sále a ze svých neurčitých představ budovali nové Rusko – a snad i více:

„Vy za oběť padli jste v krutém boji,

Za oběť své lásky ke všem trpícím,

Vy stáli jste za nimi duší svojí,

Svou ctí, svobodou svojí, životem svým.

Po léta jste chřadli v žalářích temných,

Tam kat ukoval vás v železech pevných,

Tam pouta vám řinčela v příšerný kout,

Tam vyřkli jste nad tyranem spravedlivý soud.

Kdys nadvláda padne a povstane lid –

Velký, mohutný, věčně svobodný,

Nashledanou druzi, věčný mějte klid,

Žít bude váš příklad blahodárný.

Proto leželi březnoví mučedníci ve svém chladném masovém hrobě na Martově poli. Proto tisíce a desetitisíce zahynuly ve věznicích, ve vyhnanství, v sibiřských dolech. Revoluce se nevyvinula, jak si ji představovali, ani jak si ji přála inteligence, neboť byla drsná, silná, neměla trpělivost na formulky a pohrdala sentimentalitou. Byla skutečná.

Lenin přečetl dekret o půdě…

Na tribuně byl typický rolník, měl dlouhé vlasy, vysoké boty a kožich z ovčí kůže, a poklonil se na všechny čtyři strany sálu. „Zdravím vás, soudruzi a občané!“ řekl. „Venku se procházejí kadeti. Zatkli jste socialistické sedláky [míněni jsou ministři Prozatimní vlády Maslov a Salazkin – poznámka REVO]. Proč nezatknete také je?“

To se stalo signálem k ročílené debatě mezi rolníky. Bylo to přesně jako debata s vojáky předešlé noci. Byli tu skuteční vesničtí proletáři…

„Členové našeho výkonného výboru Avxenťjev a ti druzí, o kterých jsme se domnívali, že jsou ochránci rolníků – jsou také jenom kadeti! Zatkněte je! Zatkněte je!“ Jiný volal: „Kdo jsou tito Pjanychové a Avxenťjevové? To vůbec nejsou rolníci! Oni jen žvaní!“ Tyto řečníky shromáždění přijalo jako své bratry!

Živou diskuzi, hádky a šoupání nohou přehlušil hlas kurýra Vojenského revolučního výboru, který volal: „V místnosti číslo 17 potřebuji ihned patnáct agitátorů, aby odešli na frontu!“…

Téměř za dvě a půl hodiny se vrátili roztroušení delegáti, předsednictvo vystoupilo na tribunu a zasedání bylo znovu zahájeno předčítáním telegramů, v nichž jeden pluk za druhým sděloval, že se podřizuje Vojenskému revolučnímu výboru.

Delegát ruských vojsk na makedonské frontě líčil trpce jejich situaci: „Přátelství našich spojenců nám škodí víc než naši nepřátelé,“ řekl. Zástupci desáté a dvanácté armády, kteří právě ve spěchu dorazili, hlásili: „Všemi silami vás podporujeme!“ Mužický voják protestoval proti propuštění zrádců socialistů Maslova a Salazkina; pokud jde o výkonný výbor rolnických sovětů, měl být zatčen celý!  Docházelo tu opravdu k revolučním projevům. Zástupce ruské armády v Persii prohlásil, že dostal pokyn, aby žádal všechnu moc pro sověty… Ukrajinský důstojník řekl ve svém rodném jazyce: „V této krizi není pro nacionalismus místo. Ať žije diktatura proletariátu ve všech zemích!“ Byla to taková záplava vznešených a vroucích myšlenek, řekl jsem si, že se Rusko už jistě nikdy nevrátí k temnotě!

Kameněv poznamenal, že protibolševické síly se snaží všude vyvolat nepokoje, a přečetl výzvu sjezdu ke všem sovětům v Rusku:

Všeruský sjezd sovětů dělnických a vojenských zástupců vyzývá místní sověty, aby okamžitě učinily rozhodná opatření proti všem kontrarevolučním protižidovským akcím a pogromům, ať už jsou jakéhokoliv druhu. Čest revoluce dělníků, rolníků a vojáků vyžaduje, aby žádné pogromy nebyly trpěny. Petrohradská rudá garda, revoluční posádka a námořníci udrželi naprostý klid v hlavním městě. Dělníci, vojáci a rolníci, vezměte si všude příklad z dělníků a vojáků Petrohradu. Soudruzi vojáci a kozáci, připadá nám úkol zajistit opravdový revoluční pořádek. Celé revoluční Rusko a celý svět se na nás dívá…

Ve dvě hodiny bylo hlasováno o dekretu o půdě. Proti byl jenom jeden hlas a delegáti rolníků byli radostí bez sebe… Tak šli bolševici vpřed. Nebylo jim možné odolat. Přemohli všechno váhání i odpor – jenom oni měli v Rusku pevný akční program, kdežto ostatní strany po osm dlouhých měsíců jenom žvanily.

O půl třetí zavládlo napjaté ticho. Kameněv přečetl dekret o utvoření vlády. Stále bylo ticho. A potom, když četl seznam komisařů, propukl za každým jménem potlesk, obzvláště za jmény Lenina a Trockého.

Na okrajích sálu byly bodáky; vyčnívaly i mezi delegáty; Vojenský revoluční výbor vyzbrojoval každého, bolševismus se vyzbrojoval pro rozhodný boj s Kerenským, s jihozápadním větrem dorážel zvuk jeho polnic… A zatím nikdo neodcházel, naopak, stovky nově příchozích se vtlačily dovnitř, velkou síň zaplnily drsné tváře vojáků a dělníků, kteří po dlouhé hodiny neúnavně a soustředěně naslouchali. Vzduch byl nasycen cigaretovým kouřem a lidským dechem, pachem hrubého oděvu a potu.

(Konec druhé části)

Jeden komentář