www.RIO.cz.tc

Velké zasedání (Jak se dělala revoluce)

10.11.2009 8.36
V rubrice Ruská revoluce

U příležitosti 92. výročí ruské říjnové revoluce jsme se rozhodli přiblížit našim čtenářům tuto velkolepou událost očima jejího přímého účastníka, amerického komunistického novináře Johna Reeda, který své zážitky uložil do dnes již legendární knihy Deset dnů, které otřásly světem. Reed viděl revoluci v ulicích Petrohradu i přímo v jejím vůdčím štábu, v Petrohradském sovětu a též na Druhém všeruském sjezdu zástupců sovětů dělníků a vojáků ve Smolném, jemuž se také věnují následující řádky. Lenin sám napsal k Reedově knize krátkou předmluvu, v níž ji vřele doporučil dělníkům všech zemí, a vyjádřil přání, „aby byla rozšířena v milionech exemplářů a přeložena do všech jazyků“. Je příznačné, že behěm kontrarevoluční Stalinovy vlády v SSSR byla tato kniha naopak vyřazena ze všech veřejných knihoven a její pouhé vlastnictví bylo kvalifikováno jako trestný čin.

Ve Smolném byla nálada napjatější než kdy předtím, pokud něco takového bylo vůbec možné. Po tmavých chodbách běhali lidé, skupinky dělníků s puškami, vůdcové s napěchovanými aktovkami tudy spěchali plní starostí, obklopeni přáteli a pomocníky, a v chůzi se přeli, vysvětlovali a udělovali příkazy. Lidé doslova bez sebe, živé mátohy z nevyspalosti a práce – neholení, špinaví muži s horečnatýma očima, kteří se plnou parou nadšeně hnali za svým vytčeným cílem. Měli ještě tolik práce před sebou! Převzít vládu, organizovat město, udržet věrnost posádky, bojovat proti dumě a Výboru pro záchranu vlasti a revoluce, zadržet Němce, připravit se na boj s Kerenským, seznámit venkov s tím, co se stalo, rozvinout propagandu od Archangelska po Vladivostok…

Státní a městští zaměstnanci odmítali uposlechnout své komisaře, pošta a telegraf odmítaly doručovat jim zprávy, železnice chladně přecházela jejich žádosti o vlaky, Kerenský se blížil, posádce se vůbec nedalo věřit, kozáci čekali na chvilku, kdy vyrazí… Proti nim nestála jenom organizovaná buržoasie, ale i všechny ostatní socialistické strany, až na levé socialisty revolucionáře a několik menševiků-internacionalistů a sociálně demokratických internacionalistů, a i ti nebyli rozhodnuti, zda mají setrvat. S nimi, to je pravda, byli dělníci a masy vojáků – rolníci byli neznámou veličinou – jinak však bolševici byli politickou stranou neoplývající zkušenými a osvědčenými lidmi.

Sjezd byl svolán na jednu hodinu. Velká zasedací síň byla již dávno zaplněna, avšak kolem sedmé nebylo po předsednictvu ještě ani stopy. Bolševická frakce a frakce levých socialistů revolucionářů zasedaly ve svých místnostech. Po celé dlouhé odpoledne Lenin a Trocký bojovali proti kompromisu. Značná část bolševiků byla pro ústupek, pokud by umožnil vytvořit vládu všech socialistů. „Nemůžeme se udržet!“ volali. „Je jich příliš mnoho proti nám! Nemáme lidi. Dostaneme se do izolace a všechno se zhroutí.“ To říkali Kameněv, Rjazanov a jiní.

Avšak Lenin a po jeho boku Trocký zůstali pevní jako skála. „Nechť kompromisníci přijmou náš program, a pak mohou vstoupit! Neustoupíme ani o píď. Jsou-li tu soudruzi, kterým se nedostává odvahy a vůle, aby se odvážili, čeho se odvažujeme my, nechť odejdou s ostatními usmiřovateli a ostatními zbabělci! My s podporou dělníků a vojáků půjdeme kupředu.“

Pět minut po sedmé došel vzkaz levých socialistů revolucionářů, že zůstanou ve Vojenském revolučním výboru. „Vidíte!“ řekl Lenin. „Přidávají se!“

Bylo právě za pět minut tři čtvrtě na devět, když hromová vlna potlesku oznámila, že vstoupilo předsednictvo, s Leninem – velkým Leninem – ve svém středu. Malá zavalitá postava s velkou holou a vypuklou hlavou posazenou nízko na ramena, malá očka, mírně pozvednutá špička nosu, široká, ušlechtilá ústa a mocná brada; byl teď hladce oholen, ale už mu začala vyrážet bradka, tak dobře známá z minulosti i příštích let. Měl na sobě ošumělé šaty a kalhoty, jež mu byly příliš dlouhé. Nepůsobil takovým dojmem, aby se stal miláčkem davu, a přece byl milován a ctěn jako jen málo vůdců v dějinách. Nezvyklý vůdce lidu – vůdce jen pro svůj intelekt, byl nenápadný, nepodléhal náladám, byl nekompromisní a objektivní, bez krasořečnických obratů – ale se schopností vysvětlit prostými slovy hluboké myšlenky a rozebrat konkrétní situaci. A slučoval v sobě moudrost s největší intelektuální odvahou.

Kameněv četl zprávu o činnosti Vojenského revolučního výboru: zrušení trestu smrti v armádě, obnovení práva na propagandu, propuštění důstojníků a vojáků uvězněných pro politické zločiny, rozkazy zatknout Kerenského a zabavení zásob potravin v soukromých skladištích… Obrovský potlesk.

Znovu vystoupil zástupce Bundu (židovské socialistické strany): „Neústupný postoj bolševiků bude znamenat rozdrcení revoluce; zástupce Bundu proto musí svou další účast na sjezdu odmítnout“. Výkřiky z řad posluchačů: „Mysleli jsme, že jste odešli již včera večer! Kolikrát odsud ještě odejdete?!“

Potom vystoupil zástupce menševiků – internacionalistů. Výkřiky: „Cože! Vy jste ještě tady?“ Řečník vysvětloval, že jenom část menševiků-internacionalistů opustila sjezd; ostatní zůstanou…

„Domníváme se, že převzetí moci sověty je nebezpečné, a snad i smrtelné pro revoluci“ (výkřiky), „považujeme však za svou povinnost zůstat na sjezdu a hlasovat zde proti!“

Vystoupili další řečníci v pořadí, jak se kdo přihlásil. Delegát horníků Donské pánve vyzval sjezd, aby učinil opatření proti Kaledinovi, který by mohl hlavnímu městu odříznout uhlí a potraviny. Několik vojáků, kteří právě přišli z fronty, přivezlo nadšené pozdravy svých pluků. A nyní se Lenin pevně držel hrany řečnického pultu a jeho živá očka přejela shromáždění. Stál tam a čekal, zřejmě na něho nezapůsobily bouřlivé ovace, trvající několik minut. Když skončily, řekl prostě: „Teď přejdeme k budování socialistického řádu!“ Lidé opět hřměli nadšením.

„První věcí je přijetí praktických opatření k zajištění míru. Národům všech válčících zemí nabídneme mír na základě sovětských podmínek – žádné anexe, žádné válečné náhrady a právo národů na sebeurčení. Zároveň ve smyslu svého slibu zveřejníme a zrušíme tajné smlouvy. Otázka války a míru je tak jasná, že si myslím, že mohu bez úvodu přečíst návrh prohlášení k národům všech válčících zemí…“

Když dozněla hromová bouře potlesku, promluvil opět Lenin:

„Navrhujeme sjezdu, aby toto prohlášení schválil. Naše výzva musí být adresována jak vládám, tak i národům. Nemůžeme ignorovat vlády, neboť tím by byla oddalována možnost uzavřít mír. Mírové podmínky vypracované v době příměří budou ratifikovány ústavodárným shromážděním. Uzavřením příměří na tři měsíce chceme národům poskytnout co nejdelší oddech po krvavém vzájemném ničení a dost času, aby si zvolily své zástupce. Tento mírový návrh se setká s odporem imperialistických vlád – neděláme si bláhové naděje. Doufáme však, že brzo propukne revoluce ve všech válčících zemích; proto se obracíme zvláště na dělníky Francie, Anglie a Německa…

Revoluce z 6. a 7. listopadu, „ uzavíral, „zahájila období sociální revoluce. Ve jménu míru a socialismu dělnické hnutí zvítězí a splní své poslání…“

Ve způsobu jeho řeči bylo něco uklidňujícího a silného, co působilo na duši lidí. Bylo možné pochopit, proč lidé věřili, když mluvil Lenin.

(Konec první části)

Poznámka – Tento text tvoří součást slavné knihy Johna Reeda, Deset dnů, které otřásly světem. Byl použit z 1. vydání u SNPL, Praha, 1956.  Svým rozsahem nicméně odpovídá zkrácené verzi publikované pod titulem „Velké zasedání“, která je obsažena ve sborníku „V.I. Lenin – K výročí jeho smrti“ (Komunistické knihkupectví a nakladatelství, Praha, 1925).

Žádný komentář