www.RIO.cz.tc

Obamismus – „Rozděl a panuj“

9.11.2009 9.57
V rubrice Latinská Amerika, Made in USA

Stará politika v novém taktickém kabátku. Tak by se fakticky dala charakterizovat ona „změna“, o které prezident Obama ve svých předvolebních projevech mluvil k uším Latinské Ameriky. Na změně taktiky jsou ostatně postaveny prakticky všechny změny, které se pod Obamovím vedením zatím udály. USA jsou stále v rukou velkých nadnárodních korporací a stejně tak svět je devastován kapitalismem. Žádná „spása“ nepřišla, a v podobě loutky Obamy ani přijít nemohla. Ale nyní k Hondurasu a taktice rozděl a panuj v Obamově podání, které představuje onu „změnu“, jež toliko sliboval ve svých předvolebních lžích.

Honduras – vojenský pravicový puč

28.června 2009 proběhl v Hondurasu vojenský puč zaštítěný vlivnými honduraskými kapitalisty proti levicově-reformnímu prezidentovi Manuelu Zelayovi. Moc nad zemí převzala nelegitimní vláda jeho stranického kolegy Roberta Machelletiho. Puč byl reakcí na Zelayovu reformistickou politiku, jíž si získal jak dělníky tak odboráře. Buržoazie se obávala, že by Zelaya chtěl nastolit bolivárovský-chávezovský socialismus, přestože k tomu měli jeho reformy velice daleko. Honduraská buržoazie využila sporů v Zelayově mateřské Liberální straně, kde pravicové křídlo bylo nespokojeno a odmítalo zelayovské reformy. Buržoazie shromáždila dostatek svých prostředků, zástupce nespokojených liberálů a armádní velitele na svoji stranu, aby svrhla režim prezidenta Zelaye, a jak chtěla tak i učinila. 28.června byl prezident Zelaya zbaven své funkce. Byl deportován z Hondurasu a moc v zemi převzal Machielleti.

A pak se to stalo. Stalo se něco, co by nikdo nečekal a co překvapilo snad každého levicového aktivistu i pravičáka. Zelaya očekávaně získal podporu Bolivarovské aliance, jak se říká uskupení jihoamerických států společně čelící neoliberálně-vojenskému hegemonismu USA, ale co bylo tím velkým překvapením – dostal podporu i od větší části establishmentu samotných Spojených států! Americká vláda obratem odmítla uznat legitimitu nového pravicového režimu. OAS (Organizace americký států) společně s Mezinárodním měnovým fondem zastavily veškerou hospodářskou pomoc Hondurasu, dokud nebude Zelaya znova vrácen na místo prezidenta. Je nemožné si představit, že by takto zareagovala například Nixonova administrativa po 11.září 1973, kdy pravicová armáda svrhla socialistické chilského prezidenta Allendeho. Tehdy si pravice mohla říct o první poslední a dostala by to od Američanů. Dnes, ale ne… čím to je?

Je to o politice „rozděl a panuj“, staré tisíce let a stále účinné. Barack Obama se rozhodl radikální levici i levici celkově v Jižní Americe rozvrátit stejným způsobem, jako chce rozvrátit velitelské sbory Talibanu v Afghánistánu – chce s levicí spolupracovat. Zatímco talibanským důstojníkům a povstaleckým vůdcům nabízí, za to že opustí řady Talibanu, lukrativní mocenské pozice a finanční možnosti, jihoamerické levici, jež je nyní ve svém rozvoji nejdynamičtější, taktéž nabízí pomoc a ochranu. Vtip je ale v tom, že tuto nabídku předkládá jen části levice. Tou částí je to, co nakonec již prezident Bush (ve svém druhém funkčním období) nazval „konstruktivní a demokratická levice“ – tedy umírnění reformisté, populisté a neoliberalismem načichlí levičáci.

Taktiku rozděl a panuj považuje Obama za nejlepší možnost boje jak proti Talibanu v Afghánistánu, kde americká armáda dostává totálně na prdel a kde starosta Kábulu Karzáí už ovládá jen pár důležitých bodů, tak i za jedinou možnost oslabení radikální a marxistické levice v Jižní Americe. Tato politika ale nebyla započata Obamou. Započal ji již v roce 2006, byť jen částečně a slabě, Bush, když byl na velké státní návštěvě v Brazílii, kde se setkal s bývalým trockistou a dnes pravicovým rádoby-socialistou Lulou, zástupcem Brazilské dělnické strany, odštěpku 4. Internacionály. Obama Bushovu taktickou změnu přístupu pouze prohloubil a vypiloval. Touto taktikou se naopak snaží izolovat nejlevicovější jihoamerické státy – Kubu, Venezuelu, Bolívii a částečně Argentinu, tím že na svoji stranu získá honduraskou, peruánskou, brazilskou a další levici. Přitom však Obama nemá na své straně celou americkou vládnoucí třídu. Krajně pravicové sekce Republikánské strany kolem Cheneyho a oživující se skupiny neokonzervativců otevřeně honduraský převrat podpořily. Ukázalo se také, že letadlo unášející prezidenta Zelayau ze země mělo mezipřistání na americké vojenské základně Palmerola, kde načerpalo palivo. Část americké politické administrativy a vojenských kruhů se na novou, obamovskou taktiku tedy ještě neadaptovala, nebo tak vůbec nehodlá učinit.

Kuba

Kuba je nyní kapitolou sama pro sebe. Americký prezident Obama slíbil ve svých předvolebních slibech, že prolomí ledy mezi USA a Kubou a skutečně i provedl některé krůčky v tomto směru. Tlak mezinárodní levice, izolace v OSN (kde již drtivá většina členů a zástupců hlasuje pro rezoluce odsuzující hospodářské sankce vůči Kubě a to včetně českých zástupců…), ale i potřeba sofistikovanějšího způsobu boje proti nepřátelům amerického imperialismu, přiměly Obamu začít tajná vyjednávání mezi kubánskými komunisty, zejména ale armádními kruhy a jeho administrativou. V prvních rozhovorech se sice nemluvilo o zmírnění ekonomických sankcí, ale USA rozhodly, že znovu umožní exilovým Kubáncům navštěvovat své příbuzné na Kubě a posílat jim peníze. Souběžně s tím Obama kalkuluje s tím, že kubánská armáda představuje paradoxně pravicovou sílu na Kubě – mnoho armádních důstojníků žádá větší spolupráci s USA, oslabení vztahů s Venezuelou a pro-tržní hospodářské reformy, přestože to v polo-socialistických/po­lo-byrokratických státech byla obvykle armáda, která zastávala nejsilnější „levicové“ pozice. Vzájemné oťukávání dlouholetých nepřátel začalo pod pláštíkem spolupráce v boji proti drogovému obchodu, záchranných akcí při hurikánovém nebezpečí apod.

Obama nicméně až dosud nepřipustil v zásadních otázkách jediný významnější ústupek z desetiletí trvající agresivní politiky proti Kubě. Zrušení ekonomické, obchodní a finanční blokády Kuby, konec podpory pravicovým skupinám kubánského exilu (včetně militantních teroristických sil jako je Alfa66), zrušení základny na Guantanamu, zrušení zákazu cestování obyčejných Američanů na Kubu, zrušení sankcí uplatňovaných kvůli stykům s Kubou vůči třetím zemím, propuštění v Americe zločinně vězněných členů tzv. kubánské pětky (jejichž uvěznění je ostře kritizováno i AI) – k ničemu z toho se Obama nemá. Za jeho administrativy se naopak rozmohlo faktické rozkrádání po desetiletí zmrazených kubánských aktiv v amerických bankách ultrapravicovým exilem.

Kolumbie

To, že Obama v Hondurasu odmítl puč zelayovské levici a chce navázat jisté kontakty s Kubou ovšem neznamená, že nepokračuje ve vojenské intervenci proti latinskoamerické levici. Obama nadále pokračuje v posílání vojáků do málo známého, ale o to krvavějšího konfliktu v Kolumbii, kde již 60 let zuří občanská válka mezi levicovými povstalci z řad Revolučních ozbrojených sil Kolumbie – Lidové armády(mimo jiné napojené na drogové kartely) a Národně osvobozeneckou armádou Kolumbie (skupinou křesťanských-komunistických partyzánů) proti pravicové vládě (taktéž napojené na drogové kartely a izraelské a americké žoldáky). V případě Kolumbie Obama rozhodně není vůbec žádnou změnou a pokračuje nadále v prosazování zájmů amerického velkokapitálu v této strategicky důležité zemi krvavou cestou. Americká armáda bude mít v této zemi sousedící s „nepohodlnou Venezuleou“  sedm vojenských základen!

Důsledky a vývody z posledních událostí je nutné shrnout následovně: Obamova nová taktika znamená pro vzestupující latinskoamerickou levici velké nebezpečí v tom, že se orientuje na izolaci politicky a vesměs i sociálně nejradikálnějších států Jižní Ameriky a zároveň na spolupráci s těmi silami (např. na Kubě), které v rámci vládnoucí třídy a politické elity těchto „neposlušných zemí“ usilují o jejich postupnou tržní transformaci směrem nikoliv nepodobným čínskému modelu. Obamova politika zároveň může oživit téměř nezničitelné iluze evropských pseudo-levičáků, že on je pan „Změna“ oproti Bushovi. Z takových vývodů by měla ve své politice vycházet i nově vznikající česká sjednocená radikálně levicová organizace.

Adam, REVO Praha

Žádný komentář