www.RIO.cz.tc

Šumavský les, kůrovec a útěk člověka (od zodpovědnosti)

6.9.2009 22.38
V rubrice Ekologie

Následující malou polemikou bych se rád vrátil k článku z konce srpna, v němž jeho autor argumentoval proti aktivnímu lidskému přístupu vůči současné kůrovcové kalamitě a za tzv. přirozenou obnovu šumavského lesa v bezzásahových zónách. Můj názor na tuto dosti odbornou a specifickou problematiku je v řadě věcí odlišný. Vychází z toho, že Šumava není a ani by se neměla stát nějakou panenskou divočinou, ale představuje kulturní krajinu tvořenou člověkem pro člověka. A právě z tohoto důvodu ji nesmíme obětovat těžařské horečce pro zisky dřevařských firem a odměny za ně lobujících politiků, ale také bychom si ji neměli nechat sežrat kůrovcem, abychom se nakonec „kochali“ jenom pohledem na mrtvý les.

  Dnešní Šumava představuje výsledek mnohasetletého a nekončícího procesu vzájemné interakce živé i neživé přírody a přímých i nepřímých zásahů člověka do krajiny. Byl to člověk, který po staletí les využíval (nejen k těžbě a sběru dřeva, ale i k lovu, sběru lesních plodin, v jeho funkcích vodohospodářských, ochrany půdy, rekreačních apod.) Byl to člověk, který v 18. a 19. století rozšířil kulturu původní horské smrčiny do nižších vegetačních pásem, kde předtím existoval les smíšený (smrk, jedle, buk, jeřáb), což pak vedlo k větší náchylnosti lesa k větrným a sněžným polomům, i k postupné, s tím související progresi kůrovce (lýkožrouta smrkového).

A pak, od poloviny 20. století, začal člověk Šumavu více méně nedobrovolně opouštět. Nejprve proběhl v letech 1945–46 odsun německého obyvatelstva, pak vznikly vojenské újezdy (Boletice, Dobrá Voda) a nepřístupné hraniční pásmo. Desítky vesnic zmizely téměř beze stopy. Ale i tehdy se v lesích Šumavy hospodařilo. Výsledek tohoto hospodaření nebyl zas tak špatný, soudě podle toho, že byl v roce 1991 oceněn zřízením Národního parku (NP) Šumava. 

Ale právě v té době se také objevila koncepce, že člověk by již na Šumavě neměl v lese, resp. některých jeho částech dále hospodařit, a měl by svůj odchod z této krajiny „dokončit“ – prostě zmizet a úplně „vrátit“ Šumavu přírodě. Zrodila se idea tzv. bezzásahových zón, kde měl být les ponechán sobě samému. Člověk se krajinu, na jejíž tvorbě do stávající podoby se předtím významně – kladně i negativně – podílel, rozhodl opustit a směřovat ji k cíli definovanému jako pravá příroda, ačkoliv tento cíl a jeho hodnotové zakotvení vychází výlučně z rozhodnutí lidí samotných („příroda“ jako taková postrádá možnost hodnocení a sama pro sebe nezná a nemůže znát žádnou svoji „pravou“ nebo „nepravou“ podobu) a navíc je ze své podstaty utopický.

Nyní, po 18 letech, je možná na čase se ptát, do jaké míry byl tento další únik člověka z krajiny smysluplným, čeho jsme vlastně chtěli dosáhnout? Neměla by být na místo „návratu k přírodě“ spíše zohledněna snaha po zachování všestranných funkcí lesa z hlediska definovaných společenských potřeb? Neměl člověk aktivně působit v jím spoluvytvářeném ekosystému ve směru zachování a dalšího utváření Šumavy jako zdravého, životem kypícího prostředí, které je domovem plejády rostlinných i živočišných druhů a místem kulturní (nikoliv kořistnické) pracovní aktivity, oddechu i poznání pro člověka? Při pohledu na dnešní zničený les táhnoucí se podél hranic v délce 37 km (6500 hektarů odumřelých horských smrčin – 2005) se člověk musí žalostně ptát: tohohle jsme chtěli dosáhnout? Toto je onen návrat přírody? A dnešní vedení NP Šumava říká, ano! V podstatě již přiznalo, že stávající, mnohasetletá podoba Šumavy končí [1], prý vše ale začne znovu a nová Šumava bude ještě krásnější. Prý!

Tezi, že příroda si sama dokáže vyléčit své rány, jsme z úst vedení NP Šumava i ministerstva životního prostředí mohli slyšet již mnohokrát. Ono je to svým způsobem pravda, ale zapomíná se k tomu dodat, že tato regenerace může samovolně trvat desítky nebo i stovky let. Pak se ale tedy ptejme po legitimitě postoje, podle něhož by se z krásy zeleného lesa mohli radovat až naši vnuci!

Navíc na místě mrtvého lesa v mnoha případech již nový les samovolně nevznikne a biotop může být obsazen např. tvrdými trávami nebo kapradím, v horším případě podlehne půdní erozi. Na takovémto terénu se nové semenáčky smrku a jiných dřevin již uchytí jen velmi těžko. Neprokázala se ani očekávání, že kůrovec přirozeně oživí les – selektivně napadne jen nehodnotné, druhotné smrkové monokultury vzniklé v 19. století, na jejichž místě se obnoví smíšený les, zatímco cenné původní systémy horských smrčin zachová. Ukázalo se, že kůrovec ničí jak vysázené monokultury, tak původní smrčiny pralesního typu. Geneticky cenné nejstarší populace smrků podlehly v minulých letech za nečinnosti „ochránců přírody“ velmi rychlému rozkladu. Nový les na místě mrtvého vzniká jen tam, kde přirozená obnova existovala již před uschnutím stromů v důsledku napadení kůrovcem. Nastupující generace lesa mívá přitom někdy strukturně více monokulturní charakter, než populace stávající!

Mrtvý les každopádně bezprostředně, v reálném čase postrádá celou řadu kvalit lesa živého. Odumírání porostu způsobuje zvýšení obsahu dusíku v půdě a následné překyselení vody. Mrtvý les ani paseka nejsou schopny zachytit prašné a plynné emise v ovzduší, mají nízkou kapacitu zadržování vody v prostředí a jejich vytváření je provázeno omezením druhové variability. Například na Trojmezné se v důsledku kůrovcové kalamity snížil početní stav a druhová pestrost ptactva až o 80%. Mrtvý les s ústupem borůvky a brusinky a jejich nahrazováním travou také nesvědčí např. tetřevovi apod. Stejně tak je jasné, že pohled na vykácenou paseku nebo na mrtvý, „samovolně regenerující“ les těžko může přispět k našemu oddechu a rekreaci.

Přitom již v roce 2006 se nám dostávalo ujištění, že příroda si už s kůrovcem poradila sama, a že tento škůdce přestává být na Šumavě hrozbou. Osvědčila se prý nová strategie, se kterou přišel bývalý ředitel NP Pavlíček a v níž dnes pokračuje jeho nástupce Krejčí – [2] Jenže, šťastné zítřky nám byly předpovězeny zase poněkud předčasně. Jaká je situace pouhé tři roky po tomto ujišťování, tedy že se potýkáme s obrovskou kůrovcovou kalamitou, víme my všichni.

Závěry expertní komise, která provedla terénní průzkum zaměřený zejména na situaci v bezzásahových a navazujících územích II. zóny NP Šumava, hovoří o dnešní alarmující devastaci lesa. Ve svých doporučeních mluví komise o revizi (snížení) současného vymezení bezzásahových zón i o zastavení jejich rozšiřování na několik příštích desetiletí – [3]. Také v rakouské a bavorské části Šumavy se, v rozporu s tvrzením mého kolegy, v posledních letech od bezzásahovosti upouští. V Rakousku za tím ale stojí zájmy soukromých vlastníků lesa (konkrétně církve), kteří pak kvůli zbytečnému kácení stromů způsobili mimo jiné i vznik rozsáhlých vichřicových polomů na české straně hor. Tak se kořistnický i alibistický přístup k lesu nakonec ve svých zhoubných důsledcích protínají, a už proto by návrat člověka na Šumavu v žádném případě neměl znamenat návrat k soukromo-kapitalistickému hospodaření v této nádherné krajině.

Suma sumárum: Zaštitování se „přirozenou regenerací“ a „schopnostmi přírody“ vedlo k vědomé rezignaci na úkol ochrany lesa a k narušení řady jeho funkcí. Na druhou stranu jsou tu pak ti, kteří pod záminkou ochrany přírody před kůrovcem žádají od lesa pouze uspokojování určitých hospodářských potřeb – na úkor všech ostatních – které přinášejí zisk do jejich kapsy. Je na čase, aby pracující dali jasně najevo, že Šumava a její lesy by měly jako národní park rozvíjet zejména svoje blahodárné ekologické a kulturní poslání. Po nynější nezbytné obnově lesa skrze aktivní, dřívějším nicneděláním vynucený zásah proti kůrovci je tedy třeba pokračovat cestou systematické prevence v odvrácení budoucích hrozeb a chránit Šumavu pro všechny její obyvatele (nejen člověka) i pro potěchu jejích návštěvníků. Člověka je třeba vrátit Šumavě a Šumavu člověku.

Nikola, REVO Praha

[1] – http://www.sil­varium.cz/con­tent/view/12411/24/

[2] – http://cestova­ni.idnes.cz/ku­rovec-prestal-nicit-sumavu-priroda-si-pomohla-sama-p0r-/igcechy.asp?c=A­061003_224752_ig­cechy_tom

[3] – http://www.su­mava21.cz/doc­s/09–08–11_Ex­pertni_zprava­.pdf

Žádný komentář