www.RIO.cz.tc

Ruská občanská válka - 90 let.

30.6.2009 19.11
V rubrice Ruská revoluce

Před 92 lety v Rusku zvítězila buržoazně-demokratická a posléze i socialistická revoluce. V noci z 25.-26.října 1917 Všeruský sjezd sovětů zastupující 170 miliónů ruských voličů sebral moc totalitní vládě Alexandra Fjodoroviče Kerenského a předal ji sovětům, jež byli ve valné většině ovládány bolševickými a levě-eserskými zástupci. Ti společně vytvořili novou vládu v Rusku, Radu lidových komisařů. Ovšem jen nejnaivnější bolševici si tehdy mohli myslet, že uzavření míru, přerozdělení půdy a udělení práv národů na sebeurčení nevyvolá krvavou odplatu západního imperialismu. V roce 1919 na plno propukla ruská občanská válka, jedna z nejtemnějších etap ruských dějin při níž zahynulo téměř 10 miliónů lidí.Článek bude pojednávat zejména o vojenské historii občanské války a jen okrajově o politických a ekonomických opatření, mimo jiné bude v článku i popsán zrod Rudé armády a další podrobnosti.

Socialistická revoluce znamenala konec válečných jatek na východním frontu. Tehdejší lidový komisař zahraničních věcí, Lev Trockij dostal za úkol vyjednat mír s Centrálními mocnostmi. Ovšem kvůli „zdržovací taktice“, kterou vedl s nadějí na německou sociální revoluce, došlo k prudké reakci německé generality. Následný útok Němců byl zdrcující porážkou rudých gard a místních revolučních milicí.Dne 3.března je pak podepsána brestlitevská mírová smlouva jejímž výsledkem je ztráta bolševického politického vlivu v Pobaltí, německá vojenská intervence v Pobaltí a Finsku, ztráta poloviny Běloruska a dosazení proněmecké vojenské diktatury hetmana Skoropadského na Ukrajině.O několik dní dříve, 28.února podepsala rada lidových komisařů „Dekret o ozbrojení republiky sovětů“ jímž sloučila do jedné vojenské složky baltské a černomořské rudé námořnictvo, rudé lotyšské revoluční střelce, petrohradské a moskevské rudé gardy.

Nepřátelé revoluce – západní intervence, bělogvardějci a reakcionáři

Uzavřením míru se na jednu stranu naplnili naděje a touhy desítek miliónů lidí, na druhou stranu to znamenalo zločinnou intervenci Dohody(USA+Bri­tánie+Francie a další menší státy) a počátek krvavé kontrarevoluční války. Uzavřením míru byl pověřen nejprve generál Duchonin. Ten, když odmítl jednat s Němci byl i přes snahu bolševiků ochránit ho umlácen k smrti ruskými vojáky a dělníky. Když byl konečně uzavřen Brest-Litevský mír stálo to Sovětskou republiku téměř život. A aby toho nebylo málo západní intervence započala svoji válku proti revoluci. Celkem 100 000–150 000 vojáků z 15 zemí zaútočilo proti Rusku. Největší kontingent tvořili příslušníci Československé legie jichž bylo dohromady 50 000 a kteří obsadili strategicky důležitou Transsibiřskou magistrálu. Co do počtu byli za nimi hned Řekové s 28 000 vojáky, převážně na Krymu, Britové s 16 000 a Američani s 13 000 vojáky. První fáze intervence proběhla na tzv.Severní frontě u strategických přístavů Archangelsk a Murmansk, kde se vylodila britská flotila v červnu 1918. 5 000 amerických, 6 000 britských, 500 kanadských a 1 000–1 500 francouzských vojáků se usadilo v Karélii a v nerovném boji zničilo rudoarmějské posádky v přístavech. Souběžně s tím se vylodilo několik tisíc západních vojáků ve Vladivostoku. Sovětská vláda se ocitla ve smrtelném nebezpečí. V boji se zahraniční intervenci sehrála velkou roly komunistická agitace mezi vojáky. V Archangelsku museli britští důstojníci popravit mnoho svých vojáků, kteří odmítli bojovat proti bolševikům. Na Krymu se zpočátku situace vyhrotila takovým způsobem, že francouzští vojáci pod pohrůžkou zajetí a zabití svých důstojníků vymohli příměří mezi Francií a Sovětským Ruskem. Situace na Sibiři byla velice špatná. Československá legie obsadila transsibiřskou magistrálu, na rozkaz francouzských velitelů ochraňovala vrchního velitele protibolševických sil admirála Kolčaka a ukradla zlatý carský poklad. Po dlouhodobých sporech s bělogvardějským vůdcem Kolčakem došlo k rozvratu spojenectví. Na východní frontě působilo i 70 000 vojáků japonské císařské armády, kteří obsadili velkou část sovětského dálného východu a byli zničeni teprve těsně před koncem občanské války.

Co se týče bělogvardějců, hned po socialistické revoluce vyhlásil admirál Kolčak loajalitu sovětské vládě, věříce že se zachová stejně jako předtím menševicko-eserská vláda, která zradila své přívržence. Loajální byl až do chvíle než se dozvěděl, že bolševici okamžitě uzavřeli příměří s německými vojsky, což velkorus Kolčak považoval za zločin proti vlasti. Raději zničit tuto vlast než kapitulovat. Velice rychle se začali formovat první pravidelné bojové bělogvardějské útvary. Vůbec prvním takovým útvarem byli dobrovolnické divize generálů Kaledina a Kornilova. Kaledinova vojska se rozpadla poté co byla téměř na hlavu rozdrcena anarchistickými rolníky na Ukrajině, v reakci na to generál Kaledin spáchal sebevraždu. Kornilov se držel déle a zformoval vojska, která vytáhla proti Jekatěrinburgu, kde byl držen car a jeho rodina. To bylo již, ale po Kornilovově smrti, neboť byl smrtelně zraněn v boji s rudoarmějci v dubnu 1918, tři měsíce před útokem jeho dobrovolníků na Jekatěrinburg. Pokud jde o název „dobrovolnická armáda“, pak je to demagogie. Bělogvardějští „dobrovolníci“ byli často pod pohrůžkou násilí odvlečení rolníci a někdy i dělníci, jež často přebíhali k bolševikům, přesto nepochybně část byli skuteční dobrovolníci. Nejsilnější obrovolnickou armádou byli vojska admirála Kolčaka. Zároveň s tím, ale rozpad carské říše byl velkou příležitostí pro mnoho politických skupin převzít moc a „splnit si tak své sny“. Takže nejen bělogvardějské síly táhli proti bolševikům, ale vznikli i různá lokální nacionalistická a náboženská militaristická hnutí, která tu chtěla nastolit nějaké to království a tu nějakou tu pseudo-republiku. Šlo například o anarchisty Nestora Machna, kozáky Simona Petljury, ázerbájdžánské mussavisty, gruzínské menševiky, baškirské separatisty a další.

Budování Rudé armády a problémy

Již brzy Rudá armáda dosáhla počtu 200 000 mužů, převážně bývalých řadových vojáků carské armády. V tu chvíli byla drtivá většina příslušníků Rudé armády nezkušení a nevycvičení rudogvardějci, nebo slabě vyzbrojení bývalý carští vojáci. V Rudé armádě se nacházelo jen minimum bývalých carských důstojníků a to byl velký problém, neboť sověti nedokázali bez dostatku důstojníků vycvičit vlastní vojenské komisaře. Za jediné více méně vycvičené a vyzbrojené síly na počátku občanské války Rudé armády lze počítat snad jen lotyšskou „rudou pěchotu“ o síle 40 000 mužů, vedenou Jukumsem Vacetisem a Janisem Judenšem a rudé námořnické oddíly. Proto se bolševici pokoušeli agitovat mezi carskými důstojníky, povětšinou neúspěšně, ovšem objevili se i světlé výjimky, převážně z řad mladých důstojníků, jako byl například poručík Michajil Tuchačevský. Do řad Rudé armády, ale časem zabrousili slavní carští velitelé, jako generál Alexej Brusilov, jehož do Rudé armády přivedla víra, že bolševici mimoděk udělají z Ruska supervelmoc a to, že jeho syn, komisař rudé bolševické jízdy, byl popraven bělogvardějci. Dále generál Snesarev, plukovník Šapošnikov nebo kavkazský velitel Dimitrij Žloba jehož „Železná divize“ zachránila Carycin před Antonem Ivanovičem Děnikinem. Vůbec prvním „specem“ byl Dimitrij Parsky, od září 1917 do říjnové revoluce vrchní velitel 3.armády, generál carské armády a posléze bolševický důstojník. Tím vznikli tzv.specové, vojenští a političtí funkcionáři starého carského režimu, kteří se přidali k bolševikům, ač je krátce po brestlitevském jednání jmenovaný lidový komisař vojenství a námořnictva Trockij, podezříval z podvratné činnosti a kontrarevolučních zločinů(což se u některých později skutečně prokázalo), tak si uvědomoval, že specové jsou jediná šance Rudé armády na vítězství. Jedním z největších problémů Rudé armády byli masové dezerce. V průběhu ruské občanské války z Rudé armády dezertovalo téměř 3 milióny vojáků. Dezertéři byli tak jako v jiných armádách bez milosti stříleni a v některých krajních případech byli jejich rodiny zavírány čekisty.

Organizace Rudé armády

Rudá armáda vznikla na rozkaz Trockého, i přes obrovskou nevoli starých vojenských poradců na bázi dobrovolnického vojska a zafungovalo to. Průběhu prvního roku vstoupilo do Rudé armády 500 000 dobrovolníků. Souběžně s tím naverboval Trocký do řad Rudé armády mnoho starých i mladých carských důstojníků. K většině těchto důstojníků přiřadil politického komisaře, který měl podepisovat rozkazy těchto důstojníků a zajišťovat, že se nebudou dopouštět kontrarevolučních zločinů. Vznikali místní vojenské výbory Rudé armády a většina rudých gard se přesunula do Rudé armády. Nejvyšším velitelem se stal ne-bolševik a lotyšský revolucionář, Jukums Vacietis. Vrchní velení se sestávalo z politických komisařů, lidového komisaře Trockého a vojenských poradců. Vrchní velení sídlilo v Moskvě, kam se přestěhovala i celá sovětská vláda.

První vítězství a úspěchy

Za zmínku snad stojí, že na počátku roku 1918 se oddíly bolševiků účastnili bok po boku s Československou legií bitvy u Bachmače, kde společně odrazili německý útok. Byla to jediná bitva, kdy bolševici a legionáři spolupracovali. Zemřelo v ní přibližně 150 Čechoslováků, 100 bolševiků a 200 raněných na straně bolševiků a legionářů, Němců zemřelo přes 300 a více než 400 bylo raněno. V druhé polovině roku 1918 Rudá armáda dosahovala prvopočátečních vojenských úspěchů, zvláště v září, kdy vítězně osvobodila ze spárů intervence, Čechoslováků a bělogvardějců, strategické město Kazaň, v němž bylo pod diktaturou intervence zlikvidováno několik tisíc levicových aktivistů a dělníků sympatizujících se sověty. Útoku 5.divize Rudé armády velel mimo Trockého i slavný rudý námořník a jeden z prvních komisařů Rudé armády, Fjodor Raskolnikov s nímž se operace účastnila dokonce jeho žena Larisa Reisigová, jako politická komisařka. V bitvě o Kazaň zaútočili oddíly rudých námořníků a rudoarmějců přes Volhu, obklíčili Kazaň a zničili kompletně tzv.Lidovou armádu Ústavodárného shromáždění, stejně tak většinu bělogvardějských sil. Čechoslováci ustoupili a s nimi i zlatý carský poklad. Extrémně důležitá byla pro sověty Ukrajina, nebo spíše to co zbylo ze sovětské Ukrajiny, neboť Ukrajina byla „obilnice Evropy“. Již v lednu 1918 se podařilo anarchistickým oddílům o síle 6 000 bojovníků zlikvidovat 20 000 kozáků atamana Kaledina, jež následně na svém štábu jak již bylo zmíněno spáchal sebevraždu. Stále zde, ale bylo mnohem větší nebezpečí pro bolševiky – kozácký nacionalista Petljura usilující o nastolení „Ukrajinské lidové republiky“ a velkoruský caristický generál Děnikin. V listopadu 1918 země Centrálních mocností prohráli válku a bolševici získali zpět Ukrajinu a Bělorusko. Bylo již ovšem pozdě na záchranu finské revoluce, která byla poražena antikomunistickou kontrarevolucí za vydatné podpory německého vojska.

Prohry a důsledky

Na přelomu let 1918–1919 se zmobilizovala většina carské generality, jež bojoval proti bolševikům a často i navzájem proti sobě. Situace se pro bolševiky vyvíjela špatně prakticky všude-na Kavkaze dříve utlačované národy Arménů, Gruzínců a Ázerbájdžánců nastolili své „demokratické republiky“ i otevřené diktatury. Všechny tři národy na své území přizvali britské interventy, bolševici ztratili kontrolu nad ropnými poli v Ázerbájdžánu a situace se vyvíjela bídně i na Ukrajině, kam mezitím vpadla polská armáda podporovaná kozáky. Bolševici byli donuceni přijmout opatření válečného komunismu, jediné těmito polo-totalitními a ekonomicky radikálními opatřeními byli bolševici schopni zabránit hladomoru ve městech. Opatření válečného komunismu se týkala především úplné kontroly státu nad hospodářství, okamžité likvidace soukromého vlastnictví a zabírání přebytků potravin od rolnictva. Ve stejnou dobu na některých místech započali bělogvardějci šílené rejdy s cílem zničit sovětské hospodářství, za každou cenu, zvláště poté co byl poslední ruský car i s celou rodinou popraven rudoarmějci a čekisty. V počátku roku 1919 se sovětské území prakticky zhroutilo na teritorium jen o něco málo větší než byla pradávná Kyjevská Rus. Pak nastala další rána pro sovětské Rusko, v únoru 1919 vpadla polská armáda s pomocí části pobaltských jednotek a ukrajinských kozáckých rolnických nacionalistů vedených Simonem Petljurou a pod vedením maršála Pilsudského, do západní Ukrajiny. Pobaltské jednotky se brzy stáhli, zvláště poté co splnili svůj cíl-zničit Lotyšskou sovětskou socialistickou republiku a Litevskou dělnickou komunu. Ovšem Poláci, hnáni velko-nacionalistickými ideály a snem o obnově polsko-litevské unie, obsadili prakticky celou západní Ukrajinu a Kyjev, kde nastolili diktaturu ukrajinské lidové republiky. Do boje proti Polákům, kozákům a bělogvardějcům byli vysláni přední důstojníci a komisaři západní fronty Rudé armády, Michajil Tuchačevský, Alexander Jegorov, Josef V. Stalin a Semjon M. Budonnyj za dohledu Trockého.

Velkou prohrou bolševiků byla bitva u Lipjag, kde 1 600 československých vojáků kompletně rozdrtilo 4 000 elitních rudoarmějců, rudých námořníků a milicionářů disponujících dělostřelectvem. Zemřelo 30 Čechoslováků včetně důstojníka Gajera a 89 bylo zraněno. Naproti tomu zemřelo 1 500 bolševiků, 2 000 bylo zajato a zbytek se utopil v močálech nebo uprchl na bolševické velitelství v Samaře.

Obrat ve válce a problémy interventů

Obrat ve válce nastala v průběhu přelomu let 1919–1920. Říjen 1919 neznamenal pro bolševiky jen oslavy říjnové revoluce, ale i velké vítězství. Generál Juděnič, velitel severních caristických oddílů, zaútočil se svými 20 000 elitními vojáky a důstojníky vybavenými 6 britskými tanky proti Petrohradu. V průběhu bitvy se Juděničovi vojáci dostali, až na periferie Petrohradu a část Ústředního výboru bolševické strany včetně Lenina začala pochybovat o ubránění Petrohradu, kterému velel Grigorij Zinověv. Trockij, ale odpověděl:“Jak může malá armáda 20 000 vojáků dobýt město dělnické třídy obývající 700 000 lidí?!“. Lenin předal Trockému velení obrany v Petrohradě, byla to výjimečná situace, kdy se na stranu Trockého postavil i samotný Stalin. Poprvé a naposledy. Trockij volíce taktiku městské elitní civilní obrany dosáhl šokujícího vítězství nad Juděničem. Nejprve zmobilizoval všechny záložáky, rudé gardisty a námořníky a posléze vyzbrojil i civilní obyvatelstvo, díky tomu se Juděničova vojska prakticky rozpadla a Britové ztratili důvěru v možné vítězství nad bolševiky. Rudý Petrohrad zvítězil!

V dubnu začala tzv.Kyjevská ofenziva, při níž Rudá armáda dosáhla prvního strategického vítězství od kazaňské operace. Oddíly Rudé armády vedené velitelem Jegorovem a ve složení 1.Jízdní armády pod velením Budonného vpadli do Kyjeva a během přibližně 2 měsíců dosáhli totálního vítězství nad kozáky a polskými imperialisty. Výsledkem bitvy byla stabilizace Ukrajinské sovětské socialistické republiky a konce snů maršála Pilsudského o „Mezimořské federaci“, táhnoucí se od Baltu k Černému moři. Během krátké doby bolševici vyhnali Petljuru a poslední polské jednotky z oblasti Ukrajiny. Následně ovšem došlo k taktice, která později vešla do historie jako „revoluce na bodácích“. Ústřední výbor bolševické strany i s podporou Lenina vyhlásil válku Polsku a Rudá armáda napadla Polsko. Jediný kdo se postavil proti útoku na Polsko jakožto velkému nebezpečí pro sovětské Rusko byl L.D.Trockij, ovšem byl přehlasován. Velice rychle Rudá armáda dosáhla Varšavy a způsobila Polákům těžké ztráty. Nakonec v druhé polovině srpna 1920 zaútočila na Varšavu. Vše vypadalo velice nadějně, útoku velel velice kvalitní mladý důstojník Tuchačevský, který zde ve svých 26letech velel 110 000 vojáků Rudé armády, polské jednotky byly s morálkou na pokraji vyčerpání, dodávky zbraní a munice byly prakticky na nule, zvláště poté co českoslovenští hrdinní dělníci vyhlásili ve Slezsku generální stávku proti pomoci Polákům a odmítli nakládat zásoby pro polské jednotky. V nejkritičtější chvíli bitvy došlo k strategické chybě, jejímž důsledkem byla úplná prohra Rudé armády na západní frontě . Politický komisař Rudé armády Josef Stalin s podporou velitele jihozápadních oddílů Jegorova sebrali prakticky celou elitní jízdní divizi Semjona Budonného a obnažili levé křídlo útočících rudých sil. Stalin a Jegorov chtěli vést útok proti Lvovu, který ale stejně dopadl neúspěchem a to přestože Lenin a Trockij poslali v tu chvíli hned několik urgujících telegramů, aby byla okamžitě elitní jízda vrácena pod velení Tuchačevského. Stalin odmítl uposlechnout výzvu a výsledkem byla totální prohra Rudé armády, jež vešla do dějin jako „Zázrak na Visle“. Polský vůdce Pilsudský si okamžitě všiml téměř prázdné oblasti levého křídla a vpadl tam s většinou svých úderných jednotek pod velením Edvarda Rydz-Smigly. Byl to masakr, který si vyžádal 15 000–25 000 mrtvých, zraněných nebo zmizelých rudoarmějců a dalších téměř 100 000 zajatých. Během půl roka bolševici ztratili prakticky celé dobyté území Polska, pro velitele Tuchačevského to byl zdrcující šok. Těsně po prohře Tuchačevský poslal Leninovi dopis v němž naprosto vážně žádal popravení Josefa Stalina. Tuchačevský a Stalin se v podstatě stali nepřáteli na život a na smrt, nenáviděli se, Tuchačevský nenáviděl Stalina za prohru u Varšavy a Stalin nenáviděl Tuchačevského za to, že byl lepší velitel(což ostatně většina důstojníků Rudé armády byla lepšími než Stalin). Velkou výhodou pro bolševiky na Ukrajině bylo, že se tam často řezali kozáci a bělogvardějci spíše mezi sebou než s bolševiky. Kozácký ataman Simon Petljura, vůdce „rolnických nacionalistů“ a národních kozáků, také známý zaprodanec(nejprve podporoval Němce, pak francouzské a britské interventy a nakonec sloužil polským agresorům), vyhlásil národní-lidovou republiku a vedl boj jak proti bolševikům, vedeným Pavlem Dybenkem, tak proti bělogvardějcům generála Děnikina.

Na východní frontě ovšem po většinu doby dosahovala Rudá armáda mnohem větších úspěchů a jasně prokazatelnějších. Admirál Alexander Vasilijevič Kolčak, ve své caristické zabedněnosti, sebral rolníkům půdu čímž si podřezal větev pod sebou, nemluvě o bílém teroru jemuž padlo za oběť 115 000 lidí(výsledky šetření Politické komise složené z bolševiků, Eserů a menševiků.). Dále odmítl pomoc od finského velitele Mannerheima, který reálně plánoval útok proti Petrohradu. Nabídl služby Kolčakovi, výměnou za nezávislost Finska, Kolčak, ale odpověděl, že „Rusko je nedělitelné a jednotné“ a tak z útoku finské armády proti Petrohradu sešlo. V průběhu bojů na východní frontě došlo i k politickým rozepřím mezi L.D.Trockým a vojenským komisařem a bolševickým politikem Smirnovem, za něhož se postavil Lenin. Trockij navrhoval poslat Rudou armádu na jih pomoci Carycinu, Smirnov ale navrhl lepší řešení a to táhnout masivním úderem na východ podél celé fronty. Lenin i ÚV to odsouhlasili. První fáze bojů přímo na Sibiři dopadla pro bolševiky špatně, když byli tzv.Zabajkalští rudí partyzáni donuceni ustoupit před Kolčakovými spojenci, kozáky atamana Semjonova. Kolčakův teror, arogance a pýcha, prakticky zločinecké rozkazy a stupidní politické kroky, znamenali absolutní debakl jeho protibolševických sil. Většina dobrovolníků od něj utekla a výsledkem bylo, že zůstali jen běsnící kozácké oddíly a bandité odvlečení z vězení a carských pracovních táborů. Poslední skutečné vojenské jednotky Kolčakovi armády představovali Československé legie, ale i těm a zároveň francouzskému generálu Janinovi, brzy došla trpělivost, z toho jak Kolčak rozhazoval ukradeným carským zlatem na všechny strany. Poté co Kolčak sebral půdu rolníkům(převážně kulakům), tak se z prakticky bělogvardějce oslavující Sibiře, stala Sibiř bolševická. Kulaci i chudí rolníci zformovali rozsáhlé partyzánské divize a podporujíce postupující rudá vojska zničila Kolčakovské síly na Urale a západní Sibiři, než Rudá armáda dotáhla do Kolčakova vojensko-politického centra v Irkutsku, Čechoslováci zatkli na rozkaz francouzské generality, Kolčaka a vydali ho eserské vládě u Irkutska i s většinou carského pokladu(kromě té co Kolčak rozházel a té co sami ukradli). Dne 6.února 1920 Politický komisariát vyřkl rozsudek smrti nad Kolčakem a jeho druhým premiérem, Viktorem Pepelajevem. Ti byli oba zastřeleni následující den a jejich těla hozena do ledové řeky. Pepelajev byl nedávno Nejvyšším ruským vojenským soudem rehabilitován, Kolčakova rehabilitace byla již potřetí a naposledy zamítnuta. Krátce poté Rudá armáda porazila vojska generála Wrangela na západní frontě, stejně tak kozácké oddíly generála Dutova a velitele Mamontova.

Jižní fronta

Na jižní frontě byla situace také vypjatá. V roce 1918 vznikla v ázerbájdžánském Baku komunistická Komuna tvořena 26 lidovými komisaři a přívrženci. Tato Komuna měla nastolit Ázerbájdžánskou sovětskou socialistickou republiku, nic méně proti Komuně povstali reakční živly mussavistů, kteří byli podporováni a vyzbrojováni britskou intervencí. Kontrarevoluce zvítězila a došlo k, kupodivu i na buržoazní poměry probíranému, masakru 26 komisařů. Rada komisařů měla 27 členů, ale 27.lidový komisař byl tou dobou na sovětském shromáždění v Moskvě. Vzápětí se, ale britská intervence musela částečně stáhnout a bolševická Rudá armáda osvobodila Ázerbájdžán a Arménii. V létě roku 1921 pak Rudá armáda s podporou osetinských bolševických partyzánů a arménských rudých revolučních oddílů vítězně dosáhla gruzínského hlavního města Tbilisi a nastolila Zakavkazskou sovětskou federaci.

Bílý teror a „poslední bílý generál“

Bílý teror proti dělníkům, rolníkům, malým národům, náboženským skupinám a levici byl další z faktorů, které podřezali větev pod proti-bolševickým tažením. Během diktatury Centrální rady v Kyjevu bylo popraveno 70 000 židů a komunistů. Kozáci vyplenili celé židovské vesnice a mnoho židovských dívek bylo znásilněno. Dalších 100 000 bylo povražděno během petljurovské diktatury Ukrajinské lidové republiky, ať již šlo o komunisty, židy nebo i děnikinovské bělogvardějce. Generál Děnikin zavraždil přibližně 50 000 lidí, převážně židů. Kozácký velitel Mamontov vyplundroval 4 gubernie než byl zabit u Voroněže Rudou armádou. Další kozácký velitel, generál Dutov, masově vraždil tatarské obyvatelstvo u Samary, kde byl posléze také poražen Rudou armádou. Kolčakův režim zabil cca.115 000 lidí. I Rudá armáda se, ale dopustila válečných zločinů, zvláště pod vedením komisařů jako byl Pavel Dybenko a další jemu podobní. Během rolnického protisovětského povstání vedeného rolnickým nacionalistou a členem pravicové frakce Eserů, Alexandrem Antonovem, kdy byla založena tzv.antonovščina, jak se nazývali různé polostátní útvary na území Ruska, užil Michajil Tuchačevský na tu dobu moderních chemických zbraní a bojových plynů při čemž zahynulo mimo více než 1 000 povstalců i přibližně 500–700 civilistů. Další 4 000 povstalců padlo v boji s rudoarmějci, Rudá armáda ztratila cca.1 000 vojáků a dalších přibližně 1 000 s komunisty sympatizujících civilistů bylo zavražděno rolnickými reakcionáři. Dalším takovým zločinem bolševiků byl „nikolajevský incident“. Partyzánské rudé oddíly bolševického anarchisty, Jakova Ivanoviče Trjapicyna společně s pravidelnými jednotkami Rudé armády pod velením náčelnice místního štábu Rudé armády, milenky Trjapicyna, eserky Niny Lebeděvové zmasakrovali bělogvardějsky smýšlející obyvatelstvo, bělogvardějské a japonské zajatce a město Nikolajevsk na Amuru vypálili při ústupu. Následně byli za zločiny proti lidu a pokus o dezerci popraveni na přímí rozkaz Lenina, potažmo místních vojenských komisařů. Počet obětí dosáhl několika set.

Dalším a pravděpodobně největším zločinem Rudé armády byla tzv.Dybenkščina na Krymu, nebo-li Krymská sovětská socialistická republika vedená ukrajinským bolševickým námořníkem Pavlem Dybenkem. V dubnu 1919 Pavel Dybenko neuposlechl rozkaz sovětského velení, aby bránil Ukrajinu před divizemi generála Děnikina a následně samovolně bez povolení velení vytvořil tzv.Krymskou sovětskou armádu složenou z přibližně 9 000 rudoarmějských vojáků(ovšem i banditů a teroristů). KSSR existoval jen velice krátkou dobu a byla následně zničena regimenty generála Děnikina, ale to nebyla vzhledem k jejímu charakteru a rozšířenému banditství, vraždění a teroru na jejím území nic extra hrozného. Samotný Dybenko jen těsně uprchl z Krymu. To by byl výčet těch největších rudoarmějských zločinů.

Pokud jde o teror bílý, pak posledním „bílým teroristou“, pokud se to tak dá nazvat a činným bělogvardějským generálem v rámci ruské občanské války, byl baron Roman Fjodorovič Ungern von Sternberg. Tento muž, původem z bohatého rusko-rakouského šlechtického vojensko-bankéřského rodu, se již během první světové války projevoval odvahu a hrdinství za což byl vyznamenán, ale jeho hrdinství a odvaha byla vyrovnávána jen jeho bestialitou a šílenstvím. Již během 1.světové války, generál „černý baron“ Wrangel, poslal dopis na generální štáb ruské armády STAVKA, v němž varoval štáb, aby nepovyšoval plukovníka Ungerna na generála, pro jeho „duševní labilitu a sadismus“. Leč štáb neuposlechl varování a již brzy se stal z Ungerna generálmajor a posléze generálporučík. Již od počátku revoluce se stavěl velice ostře proti Prozatímní vládě a posléze proti bolševikům. Vyhlásil otevřenou vyhlazovací válku bolševické vládě. Nejprve se spolu s atamanem Semjonovem podíleli na výpravě admirála Kolčaka, ale jejich teror dosahoval takové úrovně, že i Kolčak je musel vypudit ze svého vojska. Počet obětí Semjonova není znám, Ungernovo řádění si, ale vybralo statisíce mrtvých. Ungern se v roce 1919 spojil s japonskou intervencí a dostával zbraně a munici pro svoji 7 000vou armádu, jež byla složená z burjatských povstalců, mongolských žoldáků, ale i pravoslavných kozáků. Na počátku roku 1921 vtáhl do vnitřního Mongolska a lstivým trikem jeho 7 000 bojovníků porazilo 10 000-divizi čínské republikánské armády. Posléze se s pomocí buddhistů a lámaistické církve prohlásil za jediného svrchovaného vládce. Sám se hlásil k buddhismu. Zavedl rozsáhlý teror po němž v Mongolsku nezůstal téměř žádný žid a komunista, ve svých pamětech prohlásil:“Ruské bude svobodné a jednotné teprve v tu chvíli, kdy bude poslední komunista zastřelen a poslední žid oběšen!“. Pro svoji duševní labilitu byl nazýván „šílený baron“, nebo taky „krvavý baron“. Jeho šílenství bylo potvrzeno, když o sobě prohlásil, že v minulém životě byl Čingischán. Zatím co masově popravoval obyvatelstvo a budoval svoji vojensko-náboženskou diktaturu, ve vnějším Mongolsku se shromáždila tzv.Mongolská komunistická armáda, vydatně vyzbrojená a vycvičená ruskou Rudou armádou a také několik oddílů samotné Rudé armády. Mongolští komunističtí vojáci a důstojníci pod velením Damdina Sukhbaatara spolu s rudoarmějskými oddíly vpadli do Ungernova státu. Po několika prvopočátečních neúspěších se podařilo komunistické armádě prakticky zdecimovat Ungernovi jednotky. 21.srpna 1921 mongolští žoldáci kapitulovali a násilím odvlekli bolševikům a komunistickým vojákům samotného Ungerna. Vojenský-revoluční tribunál po tříhodinovém procesu shledal Ungerna vinným z „ozbrojeného boje proti republice“, „podpoře japonské intervence“ a „krvavých zvěrstev proti civilistům“. K ozbrojenému boji proti republice a krvavým zvěrstvům se Ungern, na pokraji svého šílenství s radostí přiznal. Pomoc Japoncům zapřel. Těsně před popravou před zraky příslušníků Vojenského-revolučního tribunálu, mongolských komunistů, místních obyvatel a vojáků Rudé armády a s výkřikem „Mé medaile nepadnou do rukou bezbožným bolševikům!“, strhal ze své uniformy své medaile a snědl je. Šílenství bylo dovršeno. Poté byl zastřelen.

Stav Rudé armády po válce

Co se týče vojenských ztrát ty dosáhli přibližně 1 000 000 vojáků Rudé armády, o ztrátách bělogvardějců se spekuluje, nejnižší odhady mluví o 350 000 mrtvých, nejvyšší pak o 800 000–900 000. Interventi ztratili přibližně 1 500 mužů. Na konci války, při porážce „posledního generála“ Ungerna, čítala Rudá armáda 3 900 000 mužů a žen. Měla dostatek zbraní a munice, ale největší slabinou byly mechanizované síly, které prakticky neexistovali. Teprve od prosince 1921 začali francouzské firmy na zakázku dovážet lehké a střední tanky do Ruska. Kapitalisté vyzbrojovali komunisty… Podle plánů L.D.Trockého a V.I.Lenina měl být do poloviny roku 1924 snížen početní stav Rudé armády ze skoro 4 miliónů vojáků na 750 000. Zároveň započala rozsáhlá reformace vojenských složek od městských obranných a polo-partyzánských sil, na standardní regulérní elitní vojsko, v čele reformací stanul budoucí maršál Tuchačevský, průkopník mechanizovaných vojsk a moderních taktik.

Situace v Rusku po občanské válce

Po občanské válce byla situace v Rusku naprosto hrůzostrašná. Ekonomika stála na pokraji kolapsu, zejména v důsledku nutného zla „válečného komunismu“. Průmyslová produkce dosahovala 13–14% oproti předválečné úrovni a tím dosahovala přibližně konce 18.století. Více než 5 miliónů lidí zemřelo hlady. Mnoho nejlepší bolševiků bylo masově povražděno a stejně tak civilistů. Bolševici rychle provedli nutné ekonomické reformy v podobě NEPu a tím zabránili dalšímu hladomoru. Poslední kapkou bylo kronštadtské kontrarevoluční povstání části rudých námořníků, rolníků a některých rudoarmějských dezertérů. To bylo sice potlačeno, ale mnoho cílů povstalců bylo nakonec zavedeno. Mimo jiné liberalizace politického ovzduší a ekonomiky. Ruská občanská válka se zapsal krví stovek tisíc nejlepších rudoarmějců, čekistů, komisařů a bolševiků do historie komunistického hnutí. Zločiny bělogvardějců, caristů i samotného krvavého Mikuláše II., nikdy nebudou revolucionáři ani jinými lidmi dobré vůle zapomenuty.

Adam, Revo Praha

35 komentáře