Guatemala – oběť amerického imperialismu

20.6.2009 10.01
V rubrice Latinská Amerika, Made in USA

Guatemalský prezident Arbenz svržený CIATento měsíc uběhlo přesně 55 let od pravicového puče v Guatemale, zemi posměšně označované jako ,,banánová republika“. Je příznačné, že zatímco mainstreamová média nám politicky účelově stále dokola prezentují všelijaké ,,hrůzy komunismu“, na guatemalské události si však nejsou schopna vzpomenout. Jak by také mohla, když o zločinech našeho velkého bratra a ,,strážce demokracie“, nadnárodním kapitálem ovládaných Spojených státech amerických a jejich Ústřední zpravodajské služby (CIA), se nejen v naší tržní mediokracii mlčí. Guatemalský puč z roku 1954 odstartoval smutně dlouhou a zdá se, že nikoliv končící, sérii státních převratů v Latinské Americe, ať už přímo nebo nepřímo iniciovaných vládami USA.

Guatemala, rozlohou menší země sousedící s Mexikem a Hondurasem, byla již od 19. století zcela ovládána jedním americkým koncernem – United Fruit Company (UFC). V roce 1870 zde koncern zahájil své působení vývozem banánů, což se mu natolik vyplatilo, že si postupně nad Guatemalou vydobyl významné imperialistické postavení. UFC měla bezproblémový přístup nejen k úrodné půdě, ale i ke všem přírodním zdrojům této země. Získala také monopol nad železniční dopravou a provozovala v soukromém vlastnictví jediný atlantický přístav v zemi, Puerto Barrios. Dopravní monopol UFC vedl až k takovým absurditám, že tarify za přepravu nákladů z Puerto Barrios do metropole Guatemala City byly vyšší, než za přepravu nákladů z Evropy do Guatemaly! Na tuto skutečnost narazili ještě i Zikmund a Hanzelka, když v 50. letech minulého století cestovali Střední Amerikou. Koncern si samozřejmě užíval i absolutní volnost v daňové oblasti – veškeré daně mu totiž byly odpouštěny. Podpora koncernu ze strany amerických vlád byla pochopitelně prakticky neomezená. A nejen od nich – také vztahy mezi dlouhou řadou zemi trvale zbídačujících guatemalských diktátorů a UFC byly obrovsky vřelé (diktátoři si ovšem také drželi velkou přízeň od amerických vlád). Co na tom, že tamější diktátoři, jako například národní terorista Manuel Estrada Caberra, vstoupili do dějin coby hlavní ,,hrdinové“ románů o politickém útlaku. Byli ochotnými stoupenci USA a to je přece známka naprosté mravnosti, že.

Situace se poněkud změnila v roce 1944, kdy se v Guatemale konaly demokratické volby, kterým předcházela revoluční vláda, svrhnuvší vojenskou diktaturu. Ve volbách dosud vládnoucího diktátora, generála Jorge Ubica z guatemalské Liberální strany, porazil učitel a spisovatel Juan Jose Arévalo. Tento člověk se stal vůbec prvním demokraticky zvoleným prezidentem Guatemaly od doby, co získala Guatemala nezávislost na Španělsku (ale zároveň se dostala do pasti UFC a proamerických diktátorů). Arévalo se v duchu tzv. spirituálního socialismu (směru, který sám vymyslel a který se kriticky vymezoval jak vůči západnímu liberalismu, tak vůči marxismu) pustil do potřebných, byť poněkud umírněných sociálních reforem. Šlo vesměs o státní intervence na způsob roosveltovského New Deal. Postavení Arévalovy vlády bylo spíše vratké, nicméně i tak prosadila mnohá pokroková opatření – v omezené míře byla opět povolena činnost odborů a pluralita politických stran, podařilo se jí konečně prosadit také novou ústavu, která významně zdemokratizovala guatemalské poměry. Došlo tak ke zrovnoprávnění všech obyvatel bez rozdílu původu a jejich začlenění do politického systému. Spoustu programových bodů však bohužel zůstalo nerealizovaných: kupříkladu se nepodařilo zrealizovat návrh na konfiskaci velkostatků. Pokud jde o pozemkovou reformu, tak ta byla prozatím jen zahájena ve velmi umírněné fázi.

V roce 1950 se konaly další demokratické prezidentské volby. V těch se ziskem 60 % hlasů drtivě zvítězil buržoazně-reformistický kandidát a Arévalův nástupce, sedmatřicetiletý Jacobo Arbenz Guzmán. Arbenz tehdy v guatemalském národě symbolizoval podobnou naději na lepší zítřky, jako dnes latinskoameričtí levicoví lídři Hugo Chávez nebo Evo Morales. Arbenz se okamžitě pustil do realizace plánu radikálněji modernizovat politický i hospodářský systém v zemi, což ale neznamenalo, že by mu šlo o to vybudovat v Guatemale socialismus. V nikterak revolučním, nicméně v důsledně reformistickém duchu se Arbenz snažil dotáhnout do konce reformy, jaké se Arévalovi nepodařilo prosadit. Navzdory předešlým Arévalovým sociálně citlivým opatřením se Guatemala stále utápěla v chudobě – 8 z 10 lidí zde nemělo boty a 7 z 10 lidí neumělo číst ani psát. A přitom pouhá 2% obyvatel vlastnila 70 % veškeré guatemalské půdy. Aby indiánští bezzemkové nadále neumírali hlady, musel Arbenz nevyhnutelně razantně zakročit. A tak v roce 1952 konečně spustil dlouho očekávanou pozemkovou reformu. Jejím obsahem bylo mj. vyvlastnění nevyužívané orné půdy, která pak připadla rodinám drobných farmářů. Šlo ovšem o vyvlastnění za náhradu – bývalým vlastníkům pozemků byla vyplácena cena, kterou sami uvedli v daňovém přiznání. Bylo vyvlastněno 400 000 hektarů neobdělávané půdy patřící méně než 1000 guatemalských statkářů. Z toho téměř 60 000 hektarů získali ti rolníci, kteří předtím nevlastnili vůbec žádnou půdu. Největším pozemkovým vlastníkem v Guatemale byl samozřejmě koncern UFC, jemuž bylo vyvlastněno 160 000 hektarů. Celkem 85 % jeho pozemků bylo neudržovaných. Jejich půda tak měla cenu pouze 3 dolary za 1 akr, celková výše odškodného měla být zhruba 1,1 milionu amerických dolarů v dluhopisech. A právě tento fakt se stal rozbuškou následných dramatických událostí. United Fruit Company nepřekvapivě s vyvlastněním nesouhlasila, neboť žádala, aby jí bylo vypláceno na 15 dolarů za 1 akr.

O přístupu Arbenzovy vlády byl včas informován republikánský senátor a velvyslanec USA v OSN, Henry Cabot Lodge. Nebyl to jen tak nějaký senátor – v UFC měl významný vlastnický podíl. Zprávy z Guatemaly ho pochopitelně doběla rozzuřily. Velmi rychle se zprávy dostaly také ke dvěma nechvalně známým představitelům Eisenhowerovy fašizoidní éry – k ministru zahraničí Johnu Fosteru Dullesovi a jeho bratru Alanovi, stojícímu v čele samotné CIA. Stejně jako Cabot patřili oba k předním akcionářům UFC (John Dulles Foster byl také právním zástupcem firmy). Zájmy velkokapitálu tudíž byly zcela totožné se zájmy amerických politicko-vojenských jestřábů. UFC měla obavy, že nad guatemalskou půdou ztratí moc (což bylo nepochybné) a sníží se jí zisky, Eisenhowerova administrativa musela zase šílet nad tím, jak Guatemala přestává být americkým protektorátem. To byl ostatně také cíl Arbenzovy vlády – snažila se vymanit guatemalský zahraniční obchod ze závislosti na USA, více se soustředit na ekonomickou nezávislost země (mj. i stavbou přístavu Santo Tomás, který na rozdíl od ostatních přístavů neměl spadat pod monopol amerického kapitálu) a také navázat diplomatické i hospodářské styky se socialistickými státy (včetně Československa). Strýček Sam už nemusel váhat nad tím, co se v Guatemale děje a začal konat vše pro to, aby byl Arbenz oslaben a záhy svržen.

Americký tisk se pustil do goeblesovské propagandy, která Arbenzovu Guatemalu líčila coby ,,opěrný bod rudých v Americe“, zatímco aktivity UFC ve Střední Americe označovala za téměř humanitárního rázu. Byla okamžitě zastavena jakákoliv finanční pomoc Guatemale a Dullesova CIA se s plnou vervou pustila do práce. Pouze v letech 1952–4 bylo agenty CIA na guatemalském území zorganizováno přes 40 pokusů o protivládní puč, během kterých zemřelo tisíce nevinných lidí. USA však Arbenzově vládě škodily i na mezinárodní diplomatické úrovni. Pod taktovkou ministra-kapitalisty Dullese byla na podzim 1952 uspořádána konference zemí Střední a Jižní Ameriky (vesměs poslušně sloužících zájmům Washingtonu), na které byl Arbenzův ,,komunistický“ režim demonstrativně odsouzen. Arbenzově vládě nezbývalo, než nechat v dubnu 1953 Guatemalu vystoupit z řad Organizace středoamerických států a zároveň se obrátit na OSN s memorandem upozorňujícím na stav ohrožení bezpečnosti, ve kterém se Guatemala tehdy nacházela. Vše bylo samozřejmě zbytečné, americký jestřáb (v té době zrovna úspěšně likvidující obdobně ,,komunistického“ Mossadeka v Íránu) si opět prosadil svou. 17. června 1954 zhruba 700 žoldáků (zastoupených CIA financovanými exilovými Guatemalci) zaútočilo přes hranice Hondurasu na Guatemalu. Žoldáci byli vedeni jistým důstojníkem Carlosem Castillem Armasem, absolventem výcviku na americké vojenské základně Fort Leavenworth. Američané si původně mysleli, že útok vyvolá protivládní povstání přímo u guatemalského obyvatelstva, ovšem mýlili se – Guatemalané si svého prezidenta stále velice vážili. Na druhou stranu však nebyli schopní se proti pučistům razantněji bránit. V té době zrovna pobýval na Guatemale sám Ernesto Che Guevara, tehdy ještě neznámý lékař a cestovatel, který se zde seznámil se svou ženou Hildou. Jeho postoj k Arbenzovým politickým a sociálním reformám byl plně pozitivní, na vlastní kůži se ale mohl přesvědčit, co v důsledku negativního přináší levicový reformismus. Guevara se guatemalský lid snažil zburcovat k obraně Arbenzových reforem, ale nepodařilo se.

Do hry konečně vstoupila i americká vojska – v rámci akce Success vyslala své letouny bombardovat hlavní město Guatemaly. Třebaže Guatemala disponovala 7000 profesio­nálních vojáků, kteří měli navzdory americkému zbrojnímu embargu nově k dispozici 2000 tun lehkých zbraní z Československa, nakonec se ani vojenská obrana země nekonala. Bylo to logické, neboť armáda byla ostatně již skrz naskrz prorostlá agenty CIA. Americký rozhlas mezitím vytruboval do světa jakoby živé reportáže z hladce probíhajících bojů, přičemž se později zjistilo, že šlo o reportáže z bojů naprosto fiktivních…

Americké letouny nikoho nešetřily, vybombardována byla i přímo budova guatemalské vlády. Zdrcený a poražený Arbenz byl donucen 28. června podat rezignaci. Sen o politicky, ekonomicky a sociálně spravedlivější Guatemale se poté rychlostí blesku rozplynul. K moci se dostalo vojsko pod Armasovým (či spíše Dullesovým) velením, Arbenzovy reformy byly okamžitě zastaveny a United Fruit Company byly vráceny všechny vyvlastněné pozemky. Pučisté Arbenze nezastřelili ani neuvěznili. Místo toho ho ponížili, vysvlékli do naha a v této poloze jej vyfotografovali těsně předtím, než jej vyhnali do exilu. V následných letech žil v různých zemích, kapitalistických i socialistických, určitý čas pobýval i v Praze. Nakonec jej ale v roce 1971 v Mexiku zavraždili pravičáci tím, že jej ve vaně, kde se koupal, opařili horkou vodou.

Po nastolení staronových pořádků byl v Guatemale zahájen teror. Obětí perzekuce se stal každý, kdo byl byť jen podezřelý ze sympatií ke ,,komunismu“. Štěstí měl Che Guevara, když se mu podařilo utéct ze země přes argentinské velvyslanectví. Ostatní už štěstí neměli – během pouhých dvou měsíců proamerické Armasovy vlády bylo armádou zavražděno 8000 rolníků. Ostatní ,,komunističtí“ Arbenzovi příznivci podstupovali v zájmu americké ,,svobody“ trýznění mučením nebo hladem. Američtí zločinci si však mohli spokojeně mnout prsty. Krátce po převratu Guatemalu navštívil tehdejší viceprezident USA (a pozdější ,,Watergate“ prezident) Richard Nixon, který při této příležitosti prohlásil: ,,Guatemala vstupuje do nové éry, ve které bude pro lid zajištěna prosperita a zároveň svoboda“. Ona prosperita se projevovala tím, že vojenská junta zarytě prosazovala agrární a průmyslově kapitalistický vývojový proces, což vedlo jak jinak než k růstu zisků nadnárodních korporací (vedle UFC si v Guatemale získaly dominantní postavení severoamerické petrolejářské firmy) a k masovému ožebračování obyvatelstva. A svoboda? Byla zrušena Arévalova demokratická ústava z roku 1945, jakékoli demokratické zákony i mnoho politických stran a odborů. Státní teror pravice si samozřejmě vyžádal vznik levicových partizánských skupin (mezi které patřila například Partyzánská skupina chudých nebo Organizace ozbrojeného lidu) a v roce 1961 tak byla zahájena téměř 40 let trvající gerilová válka. Během ní bylo zavražděno přes 200 000 lidí, z čehož má 93 % všech obětí na svědomí guatemalská armáda a pravicové teroristické skupiny typu Tajné antikomunistické armády a Eskader smrti, přirozeně placené, vyzbrojované a trénované Spojenými státy americkými. Nejbrutálněji se guatemalská armáda chovala na přelomu 70. a 80. let, kdy byla zavražděna polovina z výše uvedeného celkového počtu zavražděných. V té samé době Reaganova administrativa však zrovna výrazně navýšila finanční pomoc guatemalským pravicovým zrůdám. USA však nebyly ve vědomé podpoře guatemalských zločinců osamoceny. Vojenské režimy si získaly podporu od takových států, jako Chile nebo Izrael. Stručně řečeno, američtí a proameričtí ,,demokraté“ si vždy k sobě cestu najdou. Kromě toho ještě byly v Guatemale desetitisíce lidí podrobeny mučení, milion lidí násilně vyhnán ze země a do základů zničeno 626 mayských vesnic. Inu, taková je svoboda a prosperita v představách amerických imperialistů.

Teprve v průběhu 90. let nastal v Guatemale určitý pokrok. Prezidentem Jorgem Serranem Eliasem byla ukončena občanská válka, byla podepsána mírová smlouva mezi gerilami a vládou a země se více posunula k dodržování lidských práv a svobod. To už donutilo i USA ústy prezidenta Clintona přiznat, že činnost amerických jednotek a tajných služeb v Guatemale nebyla příliš košer.. V roce 2007 se stal prezidentem Álvaro Colóm, první levicový prezident od Jacoba Arbenze. Je otázkou, nakolik se mu podaří pravicí zdestruovanou Guatemalu, ve které při jeho nástupu do úřadu žilo šokujících 80 % obyvatel pod hranicí chudoby, uvést opět do normálu. 50. léta jsou sice už naštěstí pryč, chávezovský reformismus v Latinské Americe stále sílí, avšak nezapomínejme, že čert (neboli Strýček Sam) stále nespí a bedlivě pozoruje, nakolik se různé země dostávají pryč z jeho ,,prosperitu a svobodu zaručujícího“ vlivu.

Vláďa, REVO Praha

22 komentáře

Matěj Čihák

27.6.2009 8.51.

PŘESOUVÁM SEM DISKUZY Z POD ČLÁNKU O TAMILSKÝCH TYGRECH:

1. A) ano, měli by existovat „rozhodčí“, kteří budou říkat co už je přehnané a co je součást revolučního boje, popř. co je spravedlivý trest. Ono občas revolucionářům ujedou nervy, ale není se čemu divit, zlost a frustrace se v nich hromadí dlouhá léta pod útlakem Dravců. B) Ano, revoluce je jen jiný název pro obranu lidské kořisti před lidským dravcem. to co tu popisujete, není revoluce, to je ta pseudorevoluce kterou provedli bolševici v Rusku. Přečtěte si něco o Velké francouzské. Pochopíte, jaký je rozdíl mezi Revolucí a řáděním banditů ohánějících se nějakou ideologií.

1. Ono převléknout se za osvoboditele a být přitom okupantem mi přijde horší než mít oděv civilisty a u toho samopal. On si, víte, nemůže každý dovolit uniformu. A to co říkáte není pravda, terorismus je výhradně proti civilnímu obyvatelstvu. To čemu říkáte terorista já říkám partyzán.
2. Já jsem taky proti vstupu Turecka, ale jinak by nebylo nějak zvlášť ku škodě, kdyby jste si přečetl jejich stránky a také stránky s kterými se evidentně kamarádí (například euportál.cz). SSO píše, že „staví na hodnotách křesťanské civilizace a tradice“, což už je jako kdyby řekli „no, my jsme takový umírnění fašisti“. Víte vy vůbec, že „obrana křesťanské civilizace a jejích hodnot a tradice“ bylo heslem fašistického generála Franca?? Víte, že jen za Války Franco zabil čtvrt milionu civilistů? A že za jeho režimu zemřelo MNOHONÁSOBNĚ víc než u nás za diktatury KSČ?

ALi

1.7.2009 14.10.

Za „diktatury KSČ“ těch lidí u nás zas až tak moc nezemřelo. Ano, střílelo se do diverzantů na hranicích, tak to prostě v armádě funguje. Stůj kdo tam, stůj nebo střelím, výstřel do vzduchu, výstřel na narušitele…to je normální postup.

A další čísla o trestech smrti jsou značně nadhodnocená. Škoda že si už nepamatuju konkrétní čísla, ale v trestním právu jsme probírali kolik bylo vyneseno rozsudků trestu smrti a absolutně to neodpovídalo tomu co se dnes v buržoazních mediích a v reakčních kruzích traduje. A navíc, zdaleka ne každý rozsudek trestu smrti byl vykonán.

Ale to jen tak na okraj. To co jsem chtěl napsat je dotaz na REVO (respektive na ty členy, kteří mají na starosti tento web). Neuvažujete náhodou o zřízení fóra? Myslím si, že by to nebylo od věci. Protože se pod články diskutuje právě o všem možném a většinou to ani nemá přímou souvislost s daným článkem. Je to celkem nepřehledné…

Matěj Čihák

2.7.2009 13.14.

ALi:
„Za „diktatury KSČ“ těch lidí u nás zas až tak moc nezemřelo.“ A) Nerozumím proč si „diktatury KSČ“ dal do úvozovek.B) Zas tak moc ne – tak 8.000. Víš, ono jich pár popravili, ale kolik jich úkladně zavraždili, umořili prací v koncentračních táborech, kolik lidí zemřelo na hranicíh při pokusu utéct, kolik lidí zemřelo při výslechu. Ale nejde tu jen o smrt. Spoustu lidí třeba po roce 68 vyhodili z práce, atd. atd. atd.
„Ale to jen tak na okraj.“ Jasně. Ono je to totiž tak docela bezvýznamné, viď?

ALi

2.7.2009 15.51.

Koncentrační tábory v ČSSR ?!
Kolik jich tedy úkladně zavraždili? Kdo, koho a na čí rozkaz?
Proč do toho taháš zastřelené narušitele státních hranic? Překročení státních hranic bylo trestným činem (i všude, nejen u nás), ten kdo se tohoto trestného činu dopouštěl byl zločinec a musel s následky počítat. Takovéto lidi za „oběti“režimu počítat absolutně nelze. ( to je jako bych byl obětí režimu, kdybych se vloupal do vojenského skladu, nereagoval výzvy hlídky a byl zastřelen).
Kolik lidí zemřelo při výslechu? Takový hodně známý příklad byla kauza okolo staršího Grebeníčka, během tohoto mediálního linče byla zničena skoro celá rodina (manželka infarkt, bratr M.Grebenička spáchal sebevraždu…) a ve finále se musel iniciátor tohoto sviňstva, onen „svědek“ omluvit, protože LHAL a NESTALO SE TO. A tohle určitě není jediný důkaz. Řekni mi kolik lidí bylo za jakési mučení vězňů pravomocně odsouzeno? Moc jich není, všechno to byly jen špinavé lži v buržoazních novinách a tito lháři si byli moc dobře vědomi že by před soudem neobstáli, proto zvolili tuto taktiku, špinit v novinách. No a bohužel to nese své ovoce….

Ano „spoustu“ lidí vyhodili z práce, vyhodili hlavně i ty kteří s událostmi ze srpna 68. souhlasili…

Jen tak na okraj, protože to nebylo to hlavní co jsem chtěl v tu chvíli napsat.

Matěj Čihák

2.7.2009 16.35.

1. "Koncentrační tábory v ČSSR ?! " Ano. Neboli pracovní tábory, doly. Svou podstatou se příliš nelišili od táborů stalinských nebo bolševických. Dráty, strážní věže, přísná disciplína, nulová hygiena, práce, práce a práce…. jeden takový tábor byl třeba u Jáchymova.

2. I kdybys měl pravdu, tak těch 250 popravených neokecáš. A i těch je škoda. 99,9% z nich si nezasloužilo smrt, možná nikdo, navíc ti lidé často ani nic nedělali proti státu, mnohdy to byli velcí stalinisté (Slánský, Husák). Ale jak se říká: „Komunisti se zabíjej nejdřív mezi sebou, až potom dojde na slušný lidi.“

3. „Ano „spoustu“ lidí vyhodili z práce, vyhodili hlavně i ty kteří s událostmi ze srpna 68. souhlasili…“ Fakt? Tak to nevím, ale to to nijak neomlouvá.

ALi

2.7.2009 17.13.

1. Ach jo. KOncentrační tábory v ČSSR nebyly, neexistovaly. Byly zde pracovní tábory to ano.

2. 250? Hm, i to číslo se mi zdá přehnané, tolik rozsudků smrti nepadlo. Ale nebudu se s tebou o tom číslu dohadovat, jelikož, jak jsem řekl přesné číslo si nepamatuji. Ale byl jsem překvapen, jak „málo“ trestů smrti padlo (a zdaleka všechny nebyly vykonány). Škoda, měl jsem si víc pamatovat…
Zda si to zasloužili či nikoliv, to je otázka. Podle platného práva si to zasloužili, lastizrada je a byla velkým zločinem. Paktování se s nepřítelem zradou je. Jednalo se o zločiny proti republice. Je důležité neignorovat celkovou vyhrocenou situaci v 50. letech, napětí mezi oběma tábory a ani to že se za „protiamerickou“ činnost persekuovali lidé i v USA. Komunista v USA byl zločinec a občan druhé kategorie.

3. Ano, fakt. Zkusím pohledat přesnější informace a pak ti je sem hodím. Kdyžtak se připomeň. A nebyla to omluva.

Matěj Čihák

2.7.2009 18.28.

1. Koncentrační tábor je pojem vynalezený Leninem a označuje místo, kde jsou politicky nepohodlní lidé koncentrováni (od toho koncentrační) – a pracovní tábory byly tudíž logicky i tábory koncentračními. Nepleťme si koncentrační (gulagy)a vyhalzovací (Osvětim) tábory. Je mezi nimi podstatný rozdíl. Stalinisté ani komunisté nikdy nestavěli vyhlazovací tábory. I když podmínky v těchto pracovních táborech byly nastaveny tak strašně, že to byly téměř vyhalzoavcí tábory. Vězni tam umírali strašně rychle. Zvlášť třeba fyzicky slabí – např. faráři. Já mám o tom zprávy z první ruky, žádná pravicová propaganda.

2. „tolik rozsudků smrti nepadlo“. asi máš pravdu. spíš víc. mám za to že snad i 280. Ale máš parvdu že ne každý byl vykonán.
„Zda si to zasloužili či nikoliv, to je otázka.“ A existuje na ní odpověď: nezasloužili. Podívej se třeba na známí proces s Horákovoua spol. Samozřejmě, že nic neprovedli. Byli prostě nepohodlní. Včetně trockisty Kalandry, ketrý byl oběšen jako první. Ten se obrací v hrobě, když slyší jak se dnes mluví o minulém stalinském režimu jako o „komunismu“.

3. OK. Málem bych zapomněl, že stalinisté vlastně ani nic omlouvat nemusí.

ALi

2.7.2009 18.45.

1. jestliže máš zprávy z první ruky tak si je ověř. Koncentrační tábory není vynález Leninův, ale pochází tuším ze španělska. Ale každopádně, koncentrační tábory byly hojně využívány za bůrské války.

2. jak víš že horáková nic neudělala? A co pan Horák? Jak Horáková tak Horák spolupracovali se západem, prováděli špionáž a připravovali se na další válku, která by měla svrhnout socialismus v ČSSR. Nesmrdělo ji ani posílání českých emigrantů do jednotek tvořených bývalými příslušníky SS. Skutková podstata jejich činnů naplňovala pojem vlastizrady, tak jak byl v té době v trestním zákoníku formulován. Trestem za vlastizradu byla smrt.
To že se to tobě v roce 2009 zdá jako krutý trest nehraje roli. Vzpomeň si na manžele Rosembergovi. Doba byla taková, přísná a krutá… Platné zákony jsou jedna věc a tvé sympatie věc druhá.

3. ?

Matěj Čihák

3.7.2009 9.01.

1. Pojem „koncentrační tábor“ začal ve větší míře používat právě Lenin. „byly hojně využívány za bůrské války“ kdybychom chtěli takhle uvažovat tak ti můžu říct, že koncentrační tábory byli už za starověkého Říma – přeci tábory pro otroky, pracovní otrocké tábory, v kterých bylo bití, popravy za maličkosti, tvrdá práce a málo jídla, bylo to opevněno, mělo to stráže ---- takže to vlastně taky byl koncentrační tábor.
Nebo za války Severu proti Jihu bylo zjištěno, že část seveřanských táborů pro zajatce byly řízeny tak, že tam vězni umírali na nemoce, jsou často brutálně mučeni a to i bez důvodu, je jim odpírána potrava. Takže jestli byli koncentráky za Búrské války, položme si otázku, odkoho se to Britové naučili. Od Američanů.

2. Snad nevěříš těm žvástům stalinistických soudců. Proces s Horákovou a spol. byl vykonstruovaný, předem připravený StBáky. Rozhodně necítím žádné sympatie k národní socialistce kamarádce vlastizrádce Beneše Horákové ani k bolševikovi Kalandrovi, nicméně popravit nevinného je hnus. Navíc – víš, že na tehdejší šibenici člověk umíral až 15 minut přičemž nejméně 7 minut byl při vědomí?

3. No co se divíš??

ALi

3.7.2009 11.56.

1 použil jsi termín koncentrační tábor. tzn tábor který slouží ke koncentraci určité skupiny obyvatelska. To bylo již za burské války provozováno brity. ne vyhlazovací, ne pracovní ale koncentrační. V tom vedou „západní a vyspělé“ civilizace…

Tady někdo k tomu
http://osvetim­.valka.cz/…cla­nek_1.htm

2. počkej. A čemu věříš ty? proces H na ČT?

3. Divím se tomu že jsi to jaksi dost překroutil. (něco napíšeš, já to doplním, ty na to že to není omluva , ja odpovím že jsem to jako omluvu ani nemyslel…a tvá reakce je „aha, sem zapomněl že se stalinisté omlouvat nemusí“…)

Matěj Čihák

3.7.2009 18.18.

1. OK.

2. „proces H na ČT?“ Více méně ano.

3. "sem zapomněl že se stalinisté omlouvat nemusí“ byla samozřejěm ironie. Nechápu, nic jsem nepřekrucoval.

PS: Od zítřka budu nějaký čas mimo dosah počítače. Takže nebudu moci odpovídat. Ale asi to nikoho nemrzí.

ALi

3.7.2009 21.41.

2. no vidíš. Já zdaleka nejsem nějaký „stalinista“ ale odmítám posuzování socialismu před rokem 89. pomocí dnešních medií… Povím ti tohle. Celkem kriticky (čtu si tvé články vždy když hodíš link) posuzuješ dnešní dobu. Ale tvé komentáře k historii jsou jak vystřižené z programů historie.eu atd…prostě na přítomnost hledí oko antikapitalisty a na minulst oko poplatné dnešní době…

3. nevím, asi nedorozumění… a i kdybych byl „stalinista“ (jakože já se tak v žádném případě necítím) tak bych stejně necítil potřebu se někomu omlouvat za cokoliv co se stalo před tím než jsem se narodil….

p.s.: někde zde řešíš legie…. někteří předkové z rodiny byli „kontrarevoluční“ živly z legie a prapraděd byl jako voják nasazen proti slovenské republice rad… mám doma několik knih o legionářích. Musím říct, že to co vím tak hlavní touha legionářů (nebo aspon toho co jsem měl v rodině a jeho kamarádů) nebyla porazit bolševiky, ale dostat se za každou cenu domů. Přečtu si, pokud se dozvím něco zajimavého, tak se podělím…

konstantin

5.7.2009 18.33.

Je to teda zajímavý sledovat tady ten váš dialog:-)..ale musím říct že je pravda že se dnes o všem před rokem 89 mluví totálně zkresleně, takže pokud jde o propagandistickou úlohu oficiálních médií tak si ta dnešní v ničem nezadají s propagandou médií minulého režimu. sám momentálně studuju historii a musím říct že se událostech před rokem mluví zavádějícím způsobem nebo se i přímo lže-to ovšem hlouběji nezasvěcená část populace nemá šanci poznat. je to pro mě ale jen důkaz toho že opět žijeme v totalitě, která má svoji ideologii a dogmata, které bude propagovat a bránit všemi prostředky.

kpmg

6.7.2009 19.33.

aha, teď koukám, že se mi sem tehdy příspěvek neodeslal. no nic, stejně jsem v něm jenom říkal, že na první příspěvek jsem už jednou odpověděl ve článku u tamilských tygrech, ale jak vidím, tak se tu mezitím začala přepisovat historie a slovíčkařit. pracovní tábor, koncentrační tábor, vyhlazovací tábor. tyhle termíny se často zaměňují. hlavně poslední dva. a mezi pracovním a koncentračním táborem je rozdíl snad jenom v tom,že v pracovním se ještě navíc musí pracovat.
jinak skutečně vykonaných poprav (po odečtění těch za vraždu a válečnou kolaboraci) bylo 243. jiné oběti a lidi co přežili, ale nevinně trpěli je už o dost těžší spočítat

Matěj Čihák

6.7.2009 20.21.

2. Můžeš mi přesně a konkrétně říct v čem se podle tebe v historii mýlím, resp. v čem ji posuzuji jak ty říkáš „z poheldu dnešních médií“? Já myslím, že se k historii ve svých článcích ani moc nevyjadřuji.

3. OK.

PS: OK

Bucharin

6.7.2009 23.34.

Tak koukám kpmg, že se těch stalinistů nějak zastáváš, já znám údaj, že z politických důvodů bylo v letech 1948–60 popraveno 250 lidí. :D To číslo samozřejmě nemá zcela vypovídající hodnotu, je nepochybné, že v duchu Černé knihy komunismu se mezi ony ,,politické oběti" počítá i kdejaký grázl, diverzant či kolaborant. (Bohužel na ty opravdové zločince jako jsou Mašínové nedošlo). Za Gottwaldovy éry mělo být popraveno 237 lidí z politických důvodů. Jen si to vezměme – zhruba stejný počet lidí, ne-li více, bylo zavražděno při dělnických stávkách za první republiky. A to nemluvě o tom, kolik lidí dnes spáchá sebevraždu v důsledku špatné sociální situace, kterou jim dnešní systém přináší. Jedná se okolo 1500 lidí ročně. Proti tomu je těch 250 popravených úplné nic. To v Bulharské socialistické republice bylo popraveno 200 lidí, v Rumunsku 137 a v DDR za celou dobu jen 50 lidí. Znovu si to srovnejme s tím, kolik lidských životů stály diktatury tvých tržních spojenců Pinocheta, Trujilla, Franca, Marcose, Suharta a dalších.

Matěj Čihák

7.7.2009 13.06.

Správně Bucharin. Vsaď se, že ti na to neodpoví. Jen Pinochet dělá ňejakých 3000 popravených, a to vemme v potaz, že další tisíce lidí záhadně zmizeli či byli úkladně zavražděni. O odpudivých mučících metodách Pinochetovských vězení a koncentráků, jež pomalu přesahuje zrůdnost Guantanáma a Abú-Graib radši nebudeme mluvit.
No a Franco jen za Občanské válkz zabil přes 200.000 lidí a další desítky tisíc lidí byli popraveny, umučeny či úkladně zavražděny v průběhu jeho diktatury podporované Západními mocnostmi, kapitalisty a primárně katolickou církví.

Bucharin

7.7.2009 15.52.

No kpmg bezpochyby odpoví něco ve smyslu „kdyby byl v Chile ten pravý kapitalismus již odjakživa, nikdo by nemusel umírat“. :D 3000 Pinochetových obětí je hodně nepřesné oficiální číslo, odhaduje se, že nechal zavraždit až 20 000 lidí. Mezi ně se nepochybně nepočítají děti, které zahynuly v důsledku hladomoru vyvolaném koncernem Nestlé.

Matěj Čihák

7.7.2009 17.31.

„3000 Pinochetových obětí je hodně nepřesné oficiální číslo“. Čísla se různí – třeba tento plakát uvádí 10000:
http://www.a-kontra.net/…pi­nochet.jpg

„Mezi ně se nepochybně nepočítají děti, které zahynuly v důsledku hladomoru vyvolaném koncernem Nestlé.“ to jistě ne. Kdyby se měli počítat oběti euroamerických obchodních korporací, zastínilo by to i těch pověstných 100 milionů obětí „komunismu“ – ve skutečnosti převážně obětí stalinistů a maoistů.

Bucharin

7.7.2009 18.10.

Na cílené manipulaci s údaji obětí Pinochetova režimu se mimo jiné podílel i jistý Gonzalo Vial, konzervativní historik a někdejší Pinochetův ministr, který je autorem kritizované, ale našimi ultrapravičáky hájené Pinochetovy biografie.
Onen chilský hladomor je typickým důsledkem neoliberální politiky Chicágské školy. Jistě, jejím členům se to nemohlo líbit. Sám Friedman řekl, že by v zemích typu Chile nikdy nežil.

kpmg

12.7.2009 22.26.

m.č.:
z vaší strany k přepisování nedošlo, to kolega ali. a jinak se mýlíte. hujerovi bucharinovi odpovím.

bucharin:
tenhle počet popravených nezahrnuje lidi odsouzené za svoji činnost během války ani lidi odsouzené za vraždu. jenom za činy proti státu, velezradu, atd. atd. k těm pár popraveným je samozřejmě přičíst spousty těch, kteří nepřežili pracovní tábory a vězení. to jsou jenom přímé oběti na životech. pak spousta dalších, kterým byl „jen“ zničen život nebo zdraví. sebevraždy lidé páchali i za komunismu, třeba právě když jim bloševik sebral živnost, protože tam měli jednoho zaměstnance a tudíž podle nich vykořisťovali. sebevražedné sklony jsou známkou slabosti. jestli je podle propuštěného člověka řešením to, že se oběsí a rodinu nechá ať se stará jak umí, tak je to srab a parchant. pinocheta jsem nikdy nehájil a necítím potřebu to najednou začít dělat. soustřeďte se radši na vymýšlení báchorek o své kubánské zemi zaslíbené.
ps: jenom jedna věc, jedna soukromá firma nemůže vyvolávat hladomor. nedostatek zboží by automaticky přilákal ostatní firmy.

Bucharin

15.7.2009 11.01.

Takže živnostníci, kterým byla po únoru zabavena živnost (aniž by kvůli tomu museli na ulici jako dnes) a kteří údajně páchali sebevraždy (zřejmě ještě v časech normalizace, tedy více než 20 let po tom znárodnění), to byli chudáci, zatímco dnešní zaměstnanci (ale podnikatelé ve velkém počtu také!), kteří přijdou o práci a sníží se jim životní úroveň, což je vede k trvalé depresi, alkoholismu a nakonec sebevraždě, to jsou jen „srabi a parchanti“, co se nedokázali uplatnit ve „svobodném prostředí trhu“. A to ani nemuseli žádnou rodinu mít, případně se s ním manželka kvůli této věci rozešla. Nemám slov, zato mám už dost důvodů, proč se s lidmi tvého typu jinak než revolučním násilím nelze jednat..
Báchorky o Kubě? Tím myslíš zkreslující reportáže z Fox News nebo Idnes.cz, na jaké si zde odkazoval.
Ale samozřejmě, že jedna firma, která má monopol, vyvolat hladomor může. A ostatní firmy na tom můžou klidně profitovat také. Zajeď si proto do Chile, do své země zaslíbené a neoliberální.

Zanechte komentář

Jméno a email jsou vyžadované (email se nezobrazuje).