www.RIO.cz.tc

Revoluční myšlenky: Raja Dunajevská: Ženské osvobození tehdy a dnes

12.3.2009 7.45
V rubrice Revoluční myšlenky, Ženy

Druhým článkem avizované série kratších prací s tématikou postavení žen v třídních společnostech, ženské emancipace a účasti žen v revolučních hnutích je práce Raji Dunajevské z roku 1971, která hovoří o inspiracích amerického Hnutí za osvobození žen (WLM) a připomíná jak jeho kořeny v „černošské dimenzi“ a protiotrokářských společnostech, tak vzájemné ovlivňování tohoto hnutí s evropským marxismem a světovým revolučním hnutím. Ovzduší dělnické revoluce bylo vždy naplněno také osvobozením žen a bojem porobených etnik a národů. Do těchto úvah zapojuje Dunajevská i postavu Rosy Luxemburové, která v sobě, navzdory nepochopení národní otázky,  spojila roli velké revolucionářky i velké bojovnice za ženskou emancipaci.

Raja Dunajevská: Ženské osvobození tehdy a dnes (1971)

I. Včera, dnes a zítra

Dosáhli jsme přelomu v naší práci, která se v žádném případě nemůže omezit pouze na Marxe a Luxemburgovou. Musíme jít v historii jak nazpátek tak dopředu a zároveň pokrýt celý svět. Odvažuji se prohlásit, že od chvíle, co započal samotný život, musela žena bojovat. A abychom viděli dialektiku vývoje v naší době i v jiných historických obdobích, budeme nuceni shromáždit různorodé prvky, které se na první pohled mohou zdát vzájemně nesouvisejícími. Věřím ale, že nakonec se směr vývoje sám vyjeví.

Fráze odkazující na chvíli „co započal samotný život“ a na „celý svět“ se mohou zdát příliš pompézní, ale mám jimi na mysli docela jednoduchou věc. Mluvím o nikdy nekončící rebelii, ať již začneme rokem 1647 s první petici služebných Parlamentu za „svobodu na každé druhé úterý“, nebo skočíme-li do roku 1931, kdy, ve stejném roce, v němž Nat Turner vedl největší vzpouru otroků v americké historii, černošská žena Maria Stewartová – první žena, bílá i černá, která tak kdy učinila – mluvila veřejně v Bostonu.

„Ano, dcery Afriky, probuďte se! Probuďte se! Povstaňte! Už žádný spánek nebo podřimování. Vynikněte! Ukažte světu, že jsme nadány vznešenými a ušlechtilými schopnostmi… Jak dlouho musí být poctivé dcery Afriky ještě nuceny ničit svoji mysl a talent pod nákladem železných hrnců a konvic? Jak dlouho nám ještě musí podlá skupina mužů lichotit svými úsměvy a obohacovat se našimi těžce vydobytými příjmy: prsty svých žen zdobit prsteny a sami se smát naší hlouposti?“

Jiné „poprvé“ se dere na mysl, když mluvíme o Floře Tristanové, která byla první, kdo volal po Internacionále pracujících žen a pracujících mužů v roce 1844, stejném roce, kdy Marx objevil zcela nový myšlenkový kontinent, nebo když se podíváme na evropské revoluce roku 1848 a přitom vidíme, že právě tehdy proběhla i na první pohled daleko méně důležitá událost, jako bylo První shromáždění o právech žen v Seneca Falls, New York, které ale ve skutečnosti otevřelo cestu k revoluci pro zcela novou sílu. To, že ženy vyslyšely tato volání, se stalo jasným v roce 1851, kdy Jeanne Deroinová a Pauline Rolandová zaslaly pozdravy Druhému celonárodnímu shromáždění o právech žen ve Worcestru, Massachusetts z věznice St. Lazare v Paříži, kam byly odsouzeny za své aktivity po roce 1848. Ernestine Roseová pronesla ve své řeči jménem shromáždění tato slova: „Poté, co jsme slyšely čtený dopis od našich ubohých, uvězněných francouzských sester, můžeme zvolat – běda, ubohá Francie! Kde je tvá sláva? Kde skončila sláva revoluce 1848?“

Černošský rozměr je nejvíce vzrušující. Nejen, že inspiroval vznik shromáždění o právech žen v roce 1848, ale učinil tak skrze svou vlastní aktivitu; Když totiž viděly bílé středostavovské ženy z protiotrokářských společností Sojouner Truthovou a Harrietu Tubmansovou jako řečnice, cestující a myslitelky, zatímco jejich vlastní práce byla omezena na pomocné úkoly, pochopily, co znamená býti Rozumem a zároveň Silou. Zásadním se toto spojení stalo zejména v roce 1867 po občanské válce, kdy i ti nejrevolučnější abolicionisté, jako byli Frederick Douglass a Wendell Phillips, odmítli pomáhat ženskému boji za volební právo s tím, že tento rok patří černošskému vítězství. Sojourner Truthová vrátila úder svému vlastnímu vůdci, Fredericu Douglassovi, a nazvala jej „omezencem“. Nejen, že se oddělila od svých černošských mužských kolegů a spojila se s bělošskými ženami, ale dala najevo, že označení „omezenec“ je více než jen epitet. Použila jej v rámci jazyka myšlení proti těm, kdo jakkoliv omezovali něčí svobodu.

Za čtyři roky potom se stal svět svědkem největší revoluce mužů i žen bojujících za naprosto novou, beztřídní společnost – Pařížské komuny (1871). Můžeme se ptát, proč trvalo prakticky celé století naučit se všem skutečnostem svobodomyslnosti ženských akcí a proč se dokonce i tehdy musela žena ujmout toho napsat knihu Ženské buřičství?

Nesmíme zapomenout ani na americké dělnické boje s velmi aktivní účastí žen, které pokračují již od zřízení prvních národních odborů v USA a jejich připojení k První internacionále. Trvalo to nicméně až do roku 1911 – kdy si neblaze proslulý požár v Triangle Shirtwaist Factory vyžádal život 143 žen pracujících v tomto sweatshopu a kdy Rose Schneidermanová organizovala 120 tisícový pohřební průvod nejen kvůli truchlení ale kvůli deklaraci solidarity se všemi neorganizovanými dělnicemi -  když se těmto bojům ozvala ozvěna z Evropy. V roce 1911 se splnil požadavek Kláry Zetkinové vůči Druhé internacionále, aby se uskutečnil Mezinárodní den žen.

Rosa Luxemburgová se zde dostává do středu událostí, ale pokud se pokoušíme začít od údajného vysokého bodu toho, co bylo považováno za „ženskou otázku“, oslepí nás jak vícerozměrnost Luxemburgové, tak novost, kterou dnešní doba přinesla koncepci ženského osvobození. Pojďme se jen podívat na základy, které položila v dopise věnujícím se zejména protiválečné práci, od níž revizionisté dávali ruce pryč. V tomto dopise [z vězení] Matildě Wurmové se, zdánlivě z ničeho nic, najednou objevuje odkaz na královnu Amazonek (a to zjevně ne tak, jak je známa z řecké legendy, kdy byla zabita Achillem, ale tak, jak ji zpodobnil slavný německý autor Heinrich Von Kleist, který nejen nechal Penthesileu zabít Achilla, ale dokonce ho i sníst). To vše se objevuje v dopise, kde je Luxemburgová tak rozčílená na přítelčinu obranu revizionistických pozic k válce, že píše:

„Říkám ti, že jakmile jen odtud zas vystrčím nos, budu lovit a pustošit tvojí společnost žab řevem trumpet, práskáním bičem a loveckými psi – jak Penthesilea, chtěla bych říct, ale proboha – ty nejsi žádný Achilles. Máš už teď dost novoročního pozdravu? Tak dohlédni na to, abys zůstala člověkem. Být člověkem znamená, je-li to nutné, radostně vrhnout celý svůj život „na váhy osudu“, ale zároveň se každou chvilku radovat z každého slunečného dne a každé nádherné zimy. Ach, neznám žádný recept, jak ti napsat o tom, být člověkem…“

Je to tato potřeba hodit celý svůj život na váhy osudu, je to toto zaujetí revolucí, je to nutnost vyjít z vězení otevřít si úplně nové perspektivy, je to tato potřeba „být člověkem“, která charakterizuje celou vizi Luxemburgové v boji za novou společnost. Dala známku všemu, co Luxemburgová kdy dělala a vždycky chtěla uskutečnit. A právě toto dává tak naprosto odlišné rysy jejímu konceptu ženského osvobození, který byl v její době nazýván jako Ženská otázka, že teprve naší době bylo umožněno, aby mu poprvé plně porozuměla. Ve větší míře a plněji, než si ona sama byla vědoma…

Černošská dimenze

Když Kongres ruských marxistů v roce 1907 zpětně poukazoval na revoluci roku 1848, bylo to přirozeně hlavně kvůli debatě nad otázkou Marxovy analýzy revoluce, které se účastnil, stejně jako teorie revoluce, která v Komunistickém manifestu předběhla revoluci aktuálně probíhající. Je ovšem divné, proč se tato debata nerozšířila o koncept permanentní revoluce, který Marx připravil ve své Adrese Lize komunistů po porážce revoluce 1848. Je to tím zvláštnější, že Trocký vytvořil svoji vlastní teorii permanentní revoluce a Lenin o ní jednu chvíli mluvil v roce 1907 pohrdavě. O čem ale nikdo nemluvil, bylo to, co viselo „ve vzduchu“ – v roce 1848 i 1907 – tedy rozšíření probíhající revoluce do zemí, které ji nezažívaly.

A to je přesně ta věc, která je esencí dnešní situace. Vezměme si rozšíření revoluce 1848 ne tak, jak jej diskutovali v roce 1907, ale tak, jak probíhalo v roce 1848. Zcela první hnutí za osvobození žen bylo založeno v americkém městě Seneca Falls v roce 1848. Ačkoliv ani zde nikdo nediskutoval evropskou proletářskou revoluci, revoluce byla v tom nejhlubším smyslu cítit ve vzduchu tehdejší Ameriky – ať již jako boj za svobodu proti otroctví, nebo jako začátek ženského osvobozovacího hnutí. A nemůže být pochyb, že inspirace pro tuto revoluci přicházela právě z černošského rozměru ve vztahu k středostavovským ženám, které pracovaly v protiotrokářském hnutí a posunuly se směrem zahrnutí jejich vlastního, velmi odlišného druhu osvobození. A protože černošská dimenze byla tak zásadní pro jakýkoliv boj za svobodu v USA, bez ohledu na to, jaký boj vás zaměstnával, stala se i inspirační silou stojící za abolicionistickým hnutím, ženskými právy či ostatně i velkou literaturou oné doby.

V roce 1859 zaútočil John Brown na Harper´s Ferry, což Marx považoval za SVĚTOVÝ signál pro svobodu, a proto opustil knihovnu a začal se věnovat aktivitám, které vedly k ustavení První dělnické internacionály. Jde o to, že vše, zejména teorie revoluce, se natolik prohloubilo, že ať již šlo o jeho největší teoretickou práci samotnou, Kapitál, organizační práci pro První internacionálu, nebo o ženy jako rozum a sílu účastnící se jeho organizace, vše se spojilo do mnohotvárné totální filosofie revoluce. Svým způsobem, a to důležitým, byl tento stav předvídán již Taipingskou revolucí v 50. letech 19. století, kdy se, z eurocentris­tického pohledu, Marxův světonázor rozšířil do asijské společnosti, do Indie i do Číny. Ještě důležitější, než toto globální rozšíření, které se neomezovalo na geografický smysl, byla změna konceptu sil revoluce, které můžeme nazvat „druhým vydáním selské války“ (oproti zneužívané a populární frázi o „venkovské idiocii“); velké ocenění řemeslníků resp. před-kapitalistické společnosti; a větší nenávist ke kapitalismu (oproti přehánění revolučních rysů kapitalismu v Komunistickém manifestu, když se mluví o svržení feudalismu).

Je například fantastické, že dnešní ženské osvobozenecké hnutí tak brzy zapomnělo, že nejen inspirace, ale i současná taktika vzpoury používaná aktivistkami 60. let vyšla z černošské dimenze. A ačkoliv nemá tak přímý vztah k vývoji marxistického hnutí v Evropě v době kolem roku 1907, zůstává pravdou, že celé emancipační hnutí žen i jeho černošská dimenze, které začaly již v dobách Marxe a došly svého tragického vyvrcholení v době požáru v Triangle Company, získaly svůj mezinárodní svátek díky prvnímu německému socialistickému hnutí žen pod vedením Kláry Zetkinové. A přesto nenacházíme žádný zásah této skutečnosti ani na diskusích Kongresu v roce 1907 ani na dalším vývoji Rosy Luxemburgové. Není to tak nespojené, jak by se zdálo, když bereme v potaz, že Luxemburgová měla podle autorky tohoto článku fantasticky špatnou pozici k národnostní otázce. Ta se znovu objevila v roce 1917, kdy Luxemburgová sice chválila ruskou revoluci jako největší a nejodvážnější čin, ale také kritizovala bolševiky, kteří nejen věřili v právo na sebeurčení národů, ale také jej naplnili v praxi. Na druhou stranu se ona sama obrátila k velké nové aktivitě na poli ženského osvobození jak během kampaně za volební právo žen, tak v získání největší podpory pro své protiválečné aktivity mezi ženami revolucionářkami.

Důvod, proč to má takovou důležitost, kromě toho že se dostáváme k největšímu období vývoje Luxemburgové na poli teorie, organizace, praxe a vzniku i zániku jejích přátelství 1910–1918, je, že cítit to, co visí „ve vzduchu“ není abstraktní otázka. Ve skutečnosti není žádný jiný způsob jak slyšet hlasy zdola a anticipovat jak subjektivní tak objektivní vývoj zakořeněný v ekonomických a politických krizích dne.

 

Žádný komentář