www.RIO.cz.tc

POZNEJ SVÉHO NEPŘÍTELE - Pod maskou humanity

1.3.2009 12.51
V rubrice Kapitalismus bez masky, Made in USA

Představuje se jako nezisková, nevládní a obecně prospěšná společnost, která funguje v oblasti humanitární pomoci trpícím lidem, bojuje proti rasismu a sociálnímu vyloučení v Česku a upozorňuje na porušování lidských práv v tzv. nedemokratických zemích. S trochou nadsázky by snad někdo mohl říci, že jde o českou obdobu Amnesty international. To by ale byla velká mýlka! Daleka toho být liberální humanitární organizací bojující za své poslání mnohdy proti nepřízni vládců, padni komu padni, je totiž společnost Člověk v tísni pevnou součástí dnešních mocenských – politických, bezpečnostních a mediálních struktur a pracuje v intencích největšího porušovatele lidských práv na světě (tj. americké vlády) na destabilizaci Kuby a na PR pro Američany vedené války a výstavbu vojenských základen.

Kořeny společnosti Člověk v tísni (dále ČVT) lze vystopovat v iniciativě Jaromíra Štětiny a Šimona Pánka z roku 1988 na vypsání humanitární sbírky na pomoc obětem zemětřesení v Arménii. V tehdejší době šlo o mimořádný počin, který v podstatě neměl obdoby. Po převratu v roce 1989 se Pánek, který v něm figuroval jako tzv. „studentský vůdce“, znovu setkává s Jaromírem Štětinou, bývalým členem KSČ a dokonale prověřeným novinářem cestujícím po nepřístupných končinách Sovětského svazu, a zakládají Nadaci Lidových novin, která se později přejmenovala na společnost ČVT. Společnost deklaruje především naplňování humanitárních cílů ve světě i v Česku. Jsem dalek toho popírat, že se ČVT v těchto aktivitách žádným způsobem nezapojovala a nezapojuje. Zároveň ale, bezesporu i kvůli vlivu rozhodujících osob ve svém čele, cílevědomě využívá tuto svoji humanitární tvář jako fasádu kryjící špinavé politické angažmá na straně nové české vládnoucí garnitury a zejména skutečných suverénů, sídlících jak známo v Bílém domě a ve State Departmentu ve Washingtonu, D.C. Pokud například z Výroční zprávy pro rok 2007 vydané samotným ČVT vyplývá, že ČVT se účastní práce na Kubě od roku 1997 do roku 2008 (a nepochybně i nadále), tedy déle než v kterékoliv jiné zemi světa, člověk si logicky musí klást otázku, zda jsou pro ČVT prioritou humanitární projekty, nebo politická práce na něčí politickou objednávku. Snad ani soudruh Štětina a ex-senátor McMejstřík přeci nebudou tvrdit, že po tato dlouhá léta, pakliže vůbec kdy, zažila Kuba nějakou humanitární katastrofu, s níž by se nedokázala sama solidně vypořádat. Ne, na rozdíl od Ameriky s jejím totálním selháním při hurikánu Kathrina, tohle Kubě opravdu nehrozí!

Jaký pán, takový krám, říká se. Podívejme se postupně poněkud podrobněji na vedení společnosti ČVT a na její fungování. Současným ředitelem, a tedy tváří číslo jedna v ČVT je stále Šimon Pánek, který se v ČVT angažoval na různých funkcích po celou dobu její existence, s výjimkou let 1997–99, kdy pracoval v kanceláři prezidenta Havla. Havel jej ostatně později, v roce 2002, vyznamenal medailí Za zásluhy. Ředitelskou pozici Pánek přebral po Tomáši Pojarovi, který se v roce 2005 stal náměstkem tehdejšího ministra zahraničí, Cyrila Svobody, a na ministerstvu se drží dodnes. Svobodovo působení na ministerstvu zahraničí se přitom vyznačovalo i na české poměry enormní angažovaností v každé akci, plánu či iniciativě vyvolané Spojenými státy (místo termínu promaerický rektální alpinismus bylo příhodnější použít termín rektální himalájismus) a angažmá Tomáše Pojara v oné době této roli jistě neodporovalo, naopak ji spoluvytvářelo. Pojar na sebe jako ředitel ČVT upozornil v roce 1999, kdy ČVT obhajoval bombardování Jugoslávie letadly NATO, což je pozice pro „humanitární“ organizaci přinejmenším nestandardní – tedy pokud samozřejmě neobhajovala tzv. humanitární bombardování, což by pak bylo, ehmmm, naprosto v pořádku, ehmmm, že? (Jak by asi pan Pojar mimochodem skousl, kdyby autorovi tohoto nestvůrného orwellovského pojmu někdo při jeho nedávném pobytu v nemocnici „humanitárně“ odpojil přístroje?!!) Na demonstraci na podporu Kosova svolané Člověkem v tísni a Českým helsinským výborem v Praze dne 29. 3. 1999 byl účastníky akce nejen fyzicky napaden mírový aktivista, ale dokonce zastřelen člověk – ZDE. V roce 2003 se zase Pojar prezentoval článkem „Pacifismus se šíří jako mor“ (Lidové noviny, 21. 2. 2003), pozoruhodným nejenom dikcí titulu odkazující spíše na Hitlera a Mussoliniho než na ředitele humanitární organizace. „Humanitární pracovník“ Pojar zde vedle obligátní selektivní (a proto pokrytecké) kritiky režimů nepohodlných vládnoucí třídě USA lituje, že nemá americké volební právo, aby mohl dát hlas Georgi Bushovi, a dává nepokrytě najevo svoji podporu chystané válce proti Iráku, tedy válce, kterou i současné mezinárodní právo definuje jako zločinnou útočnou válku zjevně porušující závěry Norimberského tribunálu a Chartu OSN – ZDE.

Pánek ovšem za Pojarem nechce zůstat pozadu. V rozhovorech a článcích se rozčiluje, že se v České republice najdou lidé (on je tituluje jako „zblblé“), kteří se aktivně staví proti stavbě vojenského zařízení cizí mocnosti, jejíž politika je již po mnoho desetiletí poznamenána vojenským intervencionismem (nemluvě o intervencích v „kulturním“ hávu, které USA připravují právě s pomocí organizací, jako je ta Pánkova) – ZDE. Dokonce o nich prohlašuje, že zneužívají výročí listopadu 1989, jako by zapomněl, že právě on a celá pravdolásková mafie s Havlem v čele, tehdy zneužili touhy lidí po politických svobodách, bezostyšně na náměstích lhali lidem do očí, že zruší VŠECHNY vojenské pakty, že u nás již nikdy nebudou vojáci cizí velmoci, že nový režim zaručí a prohloubí sociální jistoty. Položme Pánkovi otázku, kterou dostal neblaze proslulý americký senátor McCarthy na konci svého řádění: „Nezbyla ve vás, pane Pánku, opravdu ani špetka studu? Ani zbytek obyčejné slušnosti?“

Pánkovi v ČVT asistuje Kristina Taberyová, divadelní režisérka a dcera velkého českého herce Zdeňka Štěpánka. Taberyová pracuje v čele výzkumného oddělení České televize, o jejíž politické zaujatosti pro Havlovo mocenské neformální centrum asi není sporu. Její syn, Erik Tabery, je navíc šéfredaktor dalšího pravdoláskového média, týdeníku Respekt, které je známé svými vazbami na bezpečnostní orgány (šéfredaktoři Ruml, Fendrych) i tím, že bylo spoluvlastněné Karlem Schwarzenbergem, současným ministrem zahraničí a členem skupiny Bilderberg a Trilaterály. Tyto vazby jsou jedním z důvodů prakticky neomezené mediální propagace projektů ČVT, a to v případě České televize i za peníze všech daňových poplatníků (ČT dotuje samotnou ČVT 1,5 milionem korun ročně). Sekci lidských práv pro ČVT vede Igor Blaževič, který je také ředitelem každoročního festivalu politických a lidskoprávních filmů Jeden svět. Blaževič, který pochází z Bosny, se podílel na jednostranném, démonizačním přístupu pravicových médií (a ČVT) k válce v Jugoslávii a k Srbsku. Vystupoval též jako čestný host na akcích iniciativy Trikem proti komunismu (Dekomunizace.cz), která svoji tvorbou vyzývá k přímým fyzickým útokům proti komunistům – např. ZDE. Opravdu zvláštní společnost pro někoho, kdo se hlásí k principům humanitární práce.

Člověk v tísni má tedy úzké vazby na politickou elitu a vlivná pravicová média v této zemi. Zároveň jde o poměrně velkou a silnou organizaci, která například v roce 2007 disponovala příjmy ve výši 332 milionů korun, přidělovanými na jednotlivé granty/konkrétní projekty. V zahraničí se ČVT prezentuje, nebo je spřátelenými organizacemi prezentován jako nevládní nezisková organizace. Rozbor příjmové struktury ČVT však ukazuje, že 34% příjmů pochází ze státního rozpočtu ČR, 14,1% příjmů pochází z EU a 13,2% příjmů pochází od zahraničních vlád. Dohromady mají dvě třetiny příjmů organizace původ ve vládních penězích. Mezi jednotlivými donátory na činnost ČVT (2007) bylo Ministerstvo zahraničí ČR (náměstek Pojar!) na 2. místě s 40,9 miliony korun, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR na 3. místě s 33,5 miliony korun a Ministerstvo vnitra ČR na 9. místě s 8,9 miliony korun. Na domácí stránce o sobě ČVT tvrdí pouze to, že je obecně prospěšnou společností. Obecně prospěšná společnost však není českým právním řádem definována jinak, než jako společnost, která nepoužívá své příjmy pro sebe a své zaměstnance, ale na nespecifikovanou „obecně prospěšnou činnost“ a která se za obecně prospěšnou sama svým názvem prohlašuje (zákon č. 248/1995 sbírky). Toto označení tedy nic konkrétního o ČVT neříká a k ničemu ji také nezavazuje.

Zaostřeme nyní náš hledáček na protikubánské aktivity organizace, neboť právě tyto akce získaly ČVT poměrně značnou proslulost a byla jim poskytnuta silná mediální odezva. Skrze tuto činnost vystupuje do popředí politická stránka práce ČVT jako filiálky amerických vlád a amerického byznysu, kteří se rádi tváří jako „nezávislí“, „neziskoví“ a dokonce „obecně prospěšní“ hráči na pluralitním terénu občanské společnosti. ČVT se podle svých slov podílí hlavně na finanční a materiální podpoře kubánských protivládních novinářů, logistické a edukační podpoře kontrarevolučních aktivistů (odborné semináře, účetnictví, realizace projektů), pomoci rodinám politických vězňů a budování sítě podobně orientovaných organizací. Každoročně v březnu také pořádá v Praze obyčejnými lidmi vysmívanou, ale politiky a médii senzačním způsobem propagovanou šarádu s klecí, kde pláče nad osudem v řádných soudních procesech odsouzených kubánských kontrarevoluci­onářů. Mnohaleté věznění stovek lidí, včetně dětí a mladistvých, na Guantanámu – bez obvinění, bez přístupu k právníkům a bez jakéhokoliv styku s jejich rodinami – ovšem nechává ČVT zcela chladným. Inu, koho chleba jíš, toho píseň zpíváš.

Aktivity namířené proti kubánské vládě s nepochybným cílem jejího svržení, zničení ekonomicko-politického systému Ostrova svobody s jeho význačnými úspěchy v sociální oblasti a restaurací korupčnického kapitalismu jsou financovány částkou přesahující sedm milionů korun ročně, nejvíce ze všech projektů na „poli lidských práv“. Jejich financování se účastní vedle Ministerstva zahraničí ČR také, a to přímo, Ministerstvo zahraničí USA a dále National Endowment for Democracy (NED) a Center for a Free Cuba (CFC). O jaké instituce jde?

NED byl založen v roce 1983 americkým prezidentem Reaganem jako legální záštita pro dřívější práci CIA na intervencích a manipulování v politických bojích a volbách v zahraničí. Zakladatel NED, Allen Weinstein, prohlásil v rozhovoru pro Washington Post (1991), že „mnoho z toho, co dnes dělá NED, dělala před 25 lety skrytě CIA“. Skládá se ze čtyř hlavních institutů – demokratického, republikánského, odborářského a podnikatelského. V minulosti se podílel na financování Noriegovy diktatury v Panamě, pravicové vlády Chamorrové v Nikaragui, teroristické organizace Kubánsko-americká národní nadace, na financování puče proti demokraticky zvolenému prezidentovi Haiti, Jeanu-Bertrandu Aristidovi v roce 2004, na financování neúspěšného puče proti demokraticky zvolenému prezidentovi Venezuely, Hugo Chavezovi v roce 2002 atd. Kritiku si vysloužil od konzervativního institutu Cato za finanční podporu jednoho francouzského svazu antikomunistických a neofašistických studentů během Mitterandovy vlády. Peníze na činnost NED pochází z vládních zdrojů a jsou každoročně schvalovány americkou vládou a Kongresem. Jenom pro zajímavost – ve vedení jednotlivých institutů NED sedí takové osobnosti se zásluhami o lidská práva a humanitární práci jako neúspěšný prezidentský kandidát John McCain, šéf Světové banky, Robert Zoellick, hlava bývalé okupační vojenské vlády Iráku, Paul Bremer, Randy Scheuenemann – člen PNAC a Saakašviliho lobista ve Spojených státech, „madam smrt“ Madeleine Albrightová a další. NED byl v roce 2007 10. největším individuálním dárcem peněz pro ČVT, kterému daroval 7,7 milionu korun.

CFC představuje další z organizací, kterou používá vláda USA k zničení nenáviděného antikapitalis­tického státu Kuba. Na rozdíl od NED používá CFC především soukromé finanční zdroje, konkrétně Carthage nadaci, patřící do nadačního portfolia ultrapravicového amerického multimiliardáře Richarda Mellona Scaifeho. Scaifeho jmění pochází z mocné bankovní, naftařské a hliníkové rodiny Mellonů z Pittsburghu a je využíváno na obrovské množství projektů podporujících sociální konzervatismus, ekonomický neoliberalismus, neokonzervativní agendu a antikomunismus. Výkonným ředitelem CFC je Frank Calzón, vysloužilý speciální agent CIA a veterán řady protikubánských organizací, například CANF a Freedom House. Mezi ředitele CFC patřil donedávna také Otto Reich, jeden z architektů neúspěšného puče proti Hugo Chavezovi, který od roku 2002 sedí rovněž ve vedení přejmenované, neblaze proslulé Školy Amerik ve Fort Benningu, která proti Latinské Americe vytrénovala tisíce diktátorů, vojenských a policejních velitelů, katanů z polovojenských komand, teroristů, mučitelů a zpravodajců. Reich, jehož rodina odešla z Kuby těsně po kubánské revoluci, se rovněž aktivně účastnil dvou důležitých aktů namířených přímo proti Kubě: zaprvé umožnil propustit z vězení Orlando Bosche, jednoho ze dvou hlavních strůjců teroristického atentátu na kubánské dopravní letadlo (6. 10. 1976), při kterém zahynulo 73 civilistů včetně 6 členů kubánského národního šermířského týmu. Zadruhé připravil coby poradce společnosti Bacardi (na Kubě vyvlastněné) návrh Helms-Burtonova zákona z roku 1996, který zostřil americké ekonomické embargo proti Kubě. Frank Calzón a Otto Reich patří jednoznačně do kategorie lidí, pro něž není problém veřejně vyzývat k zavraždění kubánských vůdců a připravovat destabilizaci Kuby jako záminku pro brutální vojenskou invazi amerických sil na ostrov. Tomuto cíli slouží i CFC, které v roce 2007 financovalo ČVT částkou 1,9 milionu korun.

Je zajímavé, že CFC patří spolu s NED a Open Society Institut amerického, původem maďarsko-židovského miliardáře George Sorose (akcionáře společností Carlyle, Halliburton atd..), k největším finančním dárcům pro organizaci Reportéři bez hranic, která se představuje jako nezávislá, nevládní organizace monitorující ve světě svobodu tisku, ale ve skutečnosti vede dlouhodobě mediální válku proti Kubě. Uvážíme-li, že Soros podporuje jedním milionem korun i společnost Člověk v tísni (2007), pak se nám tu zapřádá celá pavučinová síť vzájemně propojených nitek, jejichž konce jsou v rukou mocných pavouků číhajících na svoji kořist.

Naši nepřátelé jsou lstiví, nebezpeční a vesměs jednají podle své morálky, jejímž ústředním cílem a nejvyšší hodnotou je zachování a šíření kapitalismu. Ve své činnosti, která je stejně tak zvrácená jako dějinně utopická a odsouzená k nezdaru, se snaží využít každé možnosti, každého záchytného bodu včetně obecně lidmi tak vstřícně přijímaných aktivit, jako je humanitární pomoc trpícím. Mají mnoho tváří, nejen tu, v níž se otevřeně projevují jako krvelační hrdlořezové, žoldáci z Playa Girón, teroristé typu Orlando Bosche a Luise Posady, ale také tvář lidsko-právních aktivistů, nezávislých novinářů, politických vězňů… Taková je i tvář Člověka v tísni, kterého nás dnešní režim státním násilím nutí finančně podporovat z našich daní. Mějte na paměti, co jsou zač. Poznej svého nepřítele – i pod maskou humanity!

3 komentáře