www.RIO.cz.tc

Lenin a vláda sovětů - 2. část

29.1.2009 8.41
V rubrice Revoluční myšlenky, Ruská revoluce

21. ledna 1924 zemřel po třetím záchvatu mrtvice Vladimír Iljič Lenin, dlouholetý revolucionář, faktický vůdce bolševické frakce sociálních demokratů, posléze Komunistické strany Ruska (bolševiků) a po revoluci v říjnu 1917 předseda Rady lidových komisařů. Tento článek z pera jednoho z mladších členů REVOLUTION se bude v několika částech historicky zabývat životem Lenina i historií říjnové revoluce a prvopočátků sovětské republiky, které Lenin vedl. Neklade si žádný nárok na soustavnost výkladu a zachycení všech významných podrobností Leninova života, ale snaží se být průvodcem po velikých historických událostech, které se tak skvělým způsobem zapsaly do dějin lidstva a jsou neodmyslitelně spjaty s jménem velkého ruského revolucionáře.

 První krůčky Leninovy vlády

Dne 25. října 1917 Rada lidových komisařů, v jejímž čele stál jako předseda Lenin, odňala půdu velkostatkářům a předala ji do užívání rolníkům a rovněž vyhlásila okamžité třicetidenní příměří, po němž bude následovat demokratický mír bez anexí a kontribucí a utlačování slabých národů. Po celý další týden se Lenin a bolševická vláda setkávali s jednou sabotáží technicko-byrokratického personálu za druhou. Situace se začala vyostřovat do extrému ke konci týdne, když se po Petrohradě začaly šířit zmatené zprávy, že celá divize táhne proti sovětské vládě. Pravicový tisk dezinformoval veřejnost, že proti Petrohradu táhne 10 000 kozáků generála Krasnova, jež „ocelovým úderem nastolí pořádek a obnoví moc Prozatímní vlády“. Když už se situace takto vyhrotila a sovětská vláda započala dostávat zprávy, že se u Gatčiny a Carského Sela vzdali rudogvardějské oddíly postupujícím kozáckým regimentům, sepsal Lenin s Trockým „Provolání k občanům Ruska“. Vyzval dělníky a rolníky, aby překonali sabotáže kontrarevolucionářů a byrokratů, a rudé gardisty a námořníky, aby byli připraveni bojovat se zbraněmi v ruce za sovětskou demokracii.

V reakci na prohlášení obsadili rudí gardisté úřady a radistické stanice, vyhnali staré byrokraty a obsluhu odmítající se podřídit sovětské vládě a sami začali tyto úřady a stanice řídit. Muniční dělníci rychle shromáždili dostatek zbraní a munice. Ostatní dělníci a ženy započali stavět barikády a zákopy kolem Petrohradu. 30. října 1917 se sovětská vláda nacházela před svoji první velkou krizí, kozácké oddíly udeřily na město. Přibližně 1 000 kozáckých bojovníků, ovšem ve stavu totální demoralizace a rozpadu, udeřilo proti Petrohradu. Mnohonásobná a morálně silná přesila rudých gard a námořníků s pomocí dělostřelectva rozmetala oddíly kozáků a 31. října pak Lenin, Trockij, plukovník Muravěv a skupina bolševických námořníků obsadili štáb Krasnova a jeho kozáků bez sebemenšího odporu.

Na počátku prosince Lenin a Trockij zorganizovali plnoprávné příměří, které měl zprostředkovat stávající vrchní velitel armády, generál Duchonin. To se ovšem nestalo. Duchonin odmítl provést tento požadavek a zoufalý fanatický dav řadových vojáků toužících po okamžitém konci války ubil Duchonina k smrti, i přes snahu bolševiků jej ochránit.

Tehdy také vznikl z Leninova podnětu „Mimořádný všeruský výbor boje proti kontrarevoluci, sabotáži a spekulaci“, souhrnně nazývaný „Čeka“. Ta byla vedena polským bolševikem Felixem Edmundovičem Džeržinským.

Zločinecký mír

V průběhu února 1918 Leninova vláda, plníce slib míru, započala i přes rozpory s levými esery (kteří předtím vstoupili do vlády) jednání s Centrálními mocnostmi o míru. Bolševická delegace vedená L.D.Trockým ovšem provedla taktické chyby a samotná Trockého taktika „vyčkávání na německou revoluci“ pojatá jako heslo „ani válka ani podepsání mírové smlouvy“ byla pro sovětskou vládu téměř sebevražedná. Výsledkem byla zuřivá reakce německého imperialismu v podobě útoku vojsk Centrálních mocností podél celé fronty. Sovětské jednotky, tvořené pouze rudými gardami a místními prosovětskými vojenskými oddíly, zkolabovaly a prchaly do vnitrozemí Ruska. Během chvíle německé jednotky obsadili polovinu Ukrajiny a většinu Běloruska. L.D.Trockij z vlastního podnětu rezignoval na post lidového komisaře zahraničních věcí a později se stal lidovým komisařem vojenství, námořnictva a letectva.

3. března 1918 pak Lenin podepsal Brest-litevský mír, nazývaný jím samým „zločineckým“ či „lupičským“ mírem. Sovětská vláda přišla o 1 milión kilometrů čtverečních území, Němci získali možnost legální vojenské intervence ve Finsku a Pobaltí a téměř celá východní Evropa padla do rukou německého imperialismu. Leví eseři prohlásili podepsání míru za „zločin proti revoluci“ a část z nich začala mluvit o Leninově vládě jako o „státně-kapitalistické diktatuře“. Lenin na námitky levých Eserů odpověděl: “Dejte mi 100 000 elitně vycvičených a vyzbrojených vojáků a já smlouvu nepodepíšu!“. Nepodepsání smlouvy za situace naprosté nechuti ruských vojáků pokračovat ve válce by znamenalo sebevraždu revoluce. V reakci na to se začala také vyostřovat situace mezi bolševiky a levými esery. Lenin se snažil udržet soudržnost vlády, Trockij prosazoval  „jednolitou vládu bolševiků“, v čemž mu Lenin později dal za pravdu. Pro obranu revoluce proto na konci března 1918, dekretem o „Ozbrojení republiky sovětů“ vznikla dělnicko-rolnická Rudá armáda sloučením petrohradských a moskevských rudých gard a baltského rudého námořnictva.

Červencový puč

V červenci 1918 se v Moskvě, která se stala již hlavním městem RSFSR, tedy Ruské sovětské federativní socialistické republiky, konalo sovětské shromáždění, na němž došlo k otevřenému rozkolu. Eseři, ovládající část shromáždění, některé námořnické oddíly a většinu tajné policie Čeky, se rozhodli svrhnout Lenina, nejprve tím, že eserský terorista Jakov Blumkin zavraždil německého velvyslance Counta von Mirbacha. Němci na to nijak výrazně nereagovali. Tak eseři začali puč proti Leninovi a odešli z vlády. Čekisté loajální eserům zatkli svého vrchního velitele Džeržinského a jeho spolupracovníky, kteří šli zatknout Blumkina. Pučisté, mezi nimiž byla i známá revolucionářka Spiridonová, prohlásili, že za nimi stojí dělníci, rolníci, rudoarmějci a rudí námořníci. Moskevské rudoarmějské síly tvořené povětšinou nevycvičenými rudými gardami měly jen málo šancí ubránit revoluci před pučisty, kteří dokonce ostřelovali Kreml z těžkých děl. Proto byly na Leninův rozkaz zmobilizovány pluky elitně vycvičené a vyzbrojené „Rudé lotyšské střelecké pěchoty“, vedené Jukumsem Vācietisem (Jóna Vacetis). Lotyši pak eserský puč zlikvidovali. Část eserů se dala na dráhu protisovětských teroristických akcí, část vyhlásila kapitulaci a smíření se sovětskou vládou. Tak byla zažehnána jedna z největších krizí Leninovy vlády.

30. srpna nicméně došlo k další hrůzné události v Leninově životě. Členka eserské strany, Fany Kaplanová, po setkání Lenina s dělnickým shromážděním, uprostřed davu Lenina postřelila revolverem. Lékaři Leninovi zachránili život, ale zranění mělo doživotní následky a způsobovalo mu mnoho zdravotních problémů.

Kominterna V březnu 1919 Lenin založil z popudu mezinárodní revoluční levice a komunistického hnutí novou Internacionálu, Komunistickou internacionálu (Kominternu), která na počátku sdružovala 19 stran a politických organizací. Lenin měl na zakládajícím kongresu mezi 2. –6. březnem 1919 krátkou zahajovací řeč, v níž připomněl památku zavražděných německých revolucionářů Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové,  referát o buržoasní demokracii a diktatuře proletariátu i závěrečnou řeč, v níž zvěstoval blízké založení mezinárodní sovětské republiky. Lenin se tehdy, tak jako mnoho dalších bolševiků, slovy prezidenta Kominterny, Zinověva, domníval, že „celá Evropa bude do roka sovětská“.

Vzedmutí kontrarevoluce a Leninovi kroky válečného komunismu

Od poloviny roku 1918 do jara 1919 musel Lenin svolat hned několik mimořádných sjezdů Ruské komunistické strany (bolševiků) a Sjezdů sovětů. Společně s mnoha poradci a bolševickými teoretiky vypracoval Lenin sérii politických a vojenských akcí a směrů, jež vedly k nastolení neblaze proslulého „válečného komunismu“. Tak Lenin charakterizoval období občanské války, kdy musela být přijata tvrdá opatření, aby ve městech nepropukl hladomor.

Leninova politika válečného komunismu v tomto období zahrnovala: 1. Rekvizici nadbytků potravin rolníkům. 2. Potlačení opozičních stran a organizací i tiskovin a částečné potlačení svobody slova. 3. Získání loajální staré carské byrokracie na pomoc nové sovětské administrativě 4. Zestátní veškerého strategického průmyslu. 5. Vojenské vedení železničních a jiných dopravních systémů. 6. Státní monopol zahraničního obchodu a 7. částečný zákaz stávek (v době nejhoršího období občanské války).

Lenin a jeho vláda čelili otevřené vojenské kontrarevoluci, útoku 14 intervenčních armád, mobilizaci statisícových divizí kozáckých sil a vnitřním rozvratům ze strany sabotérů a teroristů. Je div, že se sovětská vláda udržela u moci. Velkým štěstím pro Lenina byla německá listopadová revoluce, která svrhla císaře a vyhlásila mír. Tento mír anuloval Brest-litevskou smlouvu a bolševici získali většinu Ukrajiny a Běloruska zpět. Na přelomu let 1918 a 1919 se moc Leninovy vlády rozkládala na území jen o málo větším než území pradávné „Kyjevské Rusi“. Prakticky celá Sibiř byla v rukou admirála Kolčaka, Čechoslováků, Japonců a Američanů. Ve střední Asii zuřila občanská válka mezi bolševiky, kozáky a různými nacionalistickými silami. Na Kavkaze drželi moc menševici, britští interventi, „Centrokaspická diktatura“ a Turci, jih Ruska a značná část Ukrajiny byla pod kontrolou generála Děnikina, ze severu proti Petrohradu táhli Britové a generál Juděnič, Poláci zahájili ofenzivu proti sovětské Ukrajině a kozáci ustanovili v Kyjevu hrůzovládu „Centrální rady“ jež povraždila tisíce levičáků, komunistů, anarchistů, demokratů a židů. Lenin čelil teroru bělogvardějců, jaký dosud neměl obdoby, na Ukrajině kozáci Simona Petljury zlikvidovali 20 000 židů, Děnikin minimálně 40 000. Admirál Kolčak a jeho běsnící kozácký spojenec Semjonov na Sibiři povraždili 115 000 civilistů či s bolševiky údajně sympatizujících obyvatel a rolníků. Generál baron Roman Fjodorovič Ungern von Sternberg vypálil téměř celé Mongolsko do základů a finští bělogvardějci popravili 15 000 ruských zajatců a tisíce finských komunistů, nemluvě o bílém teroru v Pobaltí a dalších oblastech. Na bílý teror musel Lenin odpovědět terorem rudým, z počátku organizovaným živelně zezdola, jemuž padlo za oběť podle zdrojů Čeky 30 000, podle zdrojů antikomunistů, až 250 000 caristů, kozáckých atamanů, šlechticů, podnikatelů, velkostatkářů a dalších představitelů kontrarevoluce.

V červenci 1918 také došlo k dalšímu kroku Leninovi vlády, který byl jedním z jeho nejrozporuplnějších a nejkontroverzněj­ších činů. 17. července 1918 se k Jekatěrinburgu, kde byl na rozkaz bolševiků a eserů internován bývalý car Mikuláš Romanov a jeho rodina, blížila „Dobrovolnická armáda“ generála Kornilova a Čechoslováků s cílem „zachránit“ cara, aby se stal jejich ideologickou ikonou. Bolševici a eseři, se na jednání Všeruského ústředního výkonného výboru z popudu prezidenta VÚVV Jakova Sverdlova a předsedy Rady lidových komisařů Lenina rozhodli pro popravu cara. Nenáviděný car, jenž zatáhl Rusko do krvavé války a držel u moci diktátorské samoděržaví a jenž si užíval pohodlí a přepychu na úkor desítek miliónů ruských dělníků a rolníků si nepochybně smrt zasloužil (stanovisko autora i většiny tehdejších ruských obyvatel), poprava zbytku rodiny včetně smrtelně nemocného careviče Alexeje je ovšem sporná a velice diskutabilní. 17. července 1918 byl tedy car Mikuláš Romanov, poslední car Ruska i s celou rodinou a služebnictvem popraven zvláštním oddílem Rudé armády. Situace se podstatně zlepšila teprve v roce 1920, kdy Rudá armáda dosáhla velkého vítězství v Kyjevě a zničila diktaturu Centrální rady, vyhnala kozáky a nastolila Ukrajinskou sovětskou republiku. Leninovi se tím otevřely ruce a i proti doporučením Trockého a za podpory „vojenské opozice“ kolem bolševika Smirnova, vyslal oddíly Rudé armády na Sibiř. Tam k překvapení všech zjistil, že armáda admirála Kolčaka je na pokraji kolapsu a prchá z Ruska. Na konci ledna 1920 byl v Irkutsku na Sibiři vyhlášen z podnětu místních poboček bolševiků, eserů a menševiků a za podpory Lenina tzv. Politický komisariát, který posoudil brutální hrůzovládu admirála Kolčaka na Sibiři. Kolčak byl krátce předtím vydán československými legionáři eserské vládě. Na počátku února 1920 byl Kolčak po soudním procesu popraven.

Pak už to šlo s bělogvardějci z kopce – ztratili mezinárodní vojenskou pomoc, mnoho států již uznalo alespoň de facto pouze sovětskou republiku za jediný právoplatný státní orgán na území Ruska a rudá armáda s velice kvalitními mladými důstojníky dosáhla počtu 3 miliónu vojáků. V souvislosti s občanskou válkou lze zmínit i Leninovu a Trockého politiku „speců“. Specové byl název ruských bolševiků a rudoarmějců pro bývalé carské důstojníky, vojenské experty a generály, kteří se přidali na stranu bolševiků. Většina bolševiků nenáviděla spece, ale dokázala se s jejich úlohou smířit a uvědomovala si, že bez speců by pravděpodobně prohráli mnoho bitev. Sám Trockij nazval některé spece včetně budoucího maršála Tuchačevského „potencionálními vojenskými reakcionáři“ a Lenin je nazval „nutným zlem“.

V září 1921 pak skončila občanská válka, když rudé oddíly vítězně zlikvidovaly poslední organizovaný odpor jednotek generála Ungerna von Sternberga. Součty škod, které válka leninskému Rusku napáchala, byly obrovské: 5 miliónu mrtvých hlady, 1 milión mrtvých rudoarmějců, 500 000 –1 000 000 obětí bílého teroru, 87% pokles hospodářské výroby, praktický kolaps dopravy a spojů. Bělogvardějců, kontrarevoluci­onářů, interventů a kozáků zemřelo přibližně 800 000–900 000, odhady jsou různé. Aby Lenin zabránil dalšímu hospodářskému kolapsu a hladomoru ukončil politiku „válečného komunismu“, která neměla sympatie mezi rolníky a ostatně nikdy nebyla zamýšlena jako politika sovětské vlády nebýt vzniku občanské války (viz např. Leninovu práci Nejbližší úkoly sovětské moci z dubna 1918), a nastolil známou Novou ekonomickou politiku.

[Konec 2. části]

Adam, REVO Praha

13 komentáře