21. ledna 1924 zemřel po třetím záchvatu mrtvice
Vladimír Iljič Lenin, dlouholetý revolucionář, faktický vůdce
bolševické frakce sociálních demokratů, posléze Komunistické strany
Ruska (bolševiků) a po revoluci v říjnu 1917 předseda Rady
lidových komisařů. Tento článek z pera jednoho z mladších
členů REVOLUTION se bude v několika částech zabývat životem Lenina
i historií říjnové revoluce a prvopočátků sovětské republiky,
které Lenin vedl. Neklade si žádný nárok na soustavnost výkladu a
zachycení všech významných podrobností Leninova života, ale snaží se
být průvodcem po velikých historických událostech, které se tak skvělým
způsobem zapsaly do dějin lidstva a jsou neodmyslitelně spjaty s jménem
velkého ruského revolucionáře.
Mladí
Lenin se narodil 22. dubna 1870 do rodiny uznávaného školského
inspektora a reformátora školství, vyznamenaného i carovým režimem,
Iliji Nikolajeviče Uljanova a Marie Alexandrovny Uljanovové. Zpočátku žil
Vladimír Lenin celkem poklidným životem. Do politiky zavítal teprve poté,
co byl 8. května 1887 jeho starší bratr, Alexander Uljanov, popraven na
rozkaz carské vlády za podíl na atentátu proti carovi Alexandru III., a stal
se členem revolučních proticarských organizací. Měl ještě tři sestry a
jednoho dalšího bratra. Několik let byl právníkem v Samaře a
posléze se v roce 1893 přestěhoval do tehdejšího ruského
hlavního města, Petrohradu. Zde se později stal členem místních
marxistických kroužků, které sjednotil do skupiny Svaz boje za osvobození
dělnické třídy, a navázal spojení se skupinou kolem Georgije Plechanova,
„otce ruské sociální demokracie“. V prosinci 1895 byl Lenin
zatčen, 14 měsíců vězněn a v roce 1897 carskou vládou
vykázán do vyhnanství v sibiřské vesnici Šušenskoje.
Politický život
V červenci 1898 si Lenin vzal za ženu socialistickou aktivistku,
Naděždu Krupskou. V dubnu 1899 se stal známým mezi ruskými
marxisty-sociálními demokraty poté, co vydal jednu ze svých
nejslavnějších knih, „Vývoj kapitalismu v Rusku“. Získal si
uznání mnoha starých revolučních veteránů a marxistických
revolucionářů, zejména Georgije Plechanova, který byl v té době
jeho učitelem. V roce 1900 pak odjel do exilu a cestoval po Evropě,
kde později spoluzakládal socialistické listy Jiskra za pomoci Julia Martova,
jenž se později stal Leninovým oponentem.
Rok 1903 se stal pro Lenina klíčovým, ruská sociální demokracie se
po vnitřních rozporech z hlediska několika organizačních a
praktických otázek rozdělila na „radikální“ bolševiky a
„umírněné“ menševiky. Z počátku byl tento popis nepřesný,
neboť dlouhou dobu byla revolučnost menševiků nemenší než bolševiků.
Lenin začal organizovat a vést bolševiky. Pojem bolševik je z ruského
slova bolšinstva tedy „většina“, neboť těsná většina podpořila na
druhém sjezdu strany Leninova stanoviska o budování strany, ovšem po
většinu pozdější doby byli bolševici v celkové početní menšině
oproti menševikům, kteří získali s kooperaci se Stranou
socialistickou revolucionářů(Eserů) značný vliv na ruské
revoluční hnutí.
V roce 1905, po dlouhé hospodářské krizi a krvavé prohře ruské
armády ve válce s Japonci, se v Petrohradě rozhořela revoluce
jako odpověď na střelbu carských vojáků do pokojné prosebné demonstrace
směřované k carovi, vedené popem Gaponem. Lenin se vrátil do Ruska a
účastnil se revoluce. V Petrohradě začaly být vytvářeny sověty a
byla vyhlášena Dělnická poslanecká sněmovna v čele
s menševikem a budoucím sovětským státníkem a lidovým komisařem,
Lvem Davidovičem Trockým. Revoluce se ovšem zasekla ve slepé uličce a byla
poražena kontrarevolucí caristických sil. Bolševici i menševici byli
po stovkách zatýkáni a odvlékáni k soudům, ruský lid byl znova
zotročen carem Mikulášem II.
Zde bych rád rozebral stručně vztah mezi L.D.Trockým a V.I.Leninem,
který je některými dnešními „levičáky“ – stalinisty
překrucován. Z počátku, zejména po rozkolu v sociální
demokracii, L.D.Trockij ve své knize „Nové politické úkoly“ velice
ostře kritizoval Lenina a obhajoval Plechanova a menševiky (ostatně sám byl
členem menševické frakce). Později se ovšem vztahy mezi Trockým a Leninem
znormalizovali a Trockij se stal důležitým spolupracovníkem a
přívržencem Lenina. Oficiálně stále člen menševiků, se v letech
první světové války přesunul na pozici bolševiků. Právě rok
1914 byl důležitý pro celý svět. Německý imperialismus vstupující
do své agresivní fáze vyvolal válku „Centrální mocností“ proti
„Dohodě“. Evropa se začala utápět v krvi a západní sociálně
demokratické strany vychované v reformistickém duchu, odhodily „po
dobu války“ nepohodlný kabátek dělnického internacionalismu a začaly
podporovat „své národní vlády“ – hlasovaly v parlamentech pro
válečné úvěry, anebo rovnou vyslaly své zástupce do buržoasních,
militaristických vlád.
Ještě v roce 1915, tedy přibližně po prvním roce války, se ve
švýcarském Zimmerwaldu konala konference centristických a levicových
protiválečných sil Socialistické internacionály s cílem probrat
stanovisko k válce. Proti centristické většině, která svůj
antimilitarismus spojovala částečně s pacifismem a nechápala bankrot
celé politiky Druhé internacionály a nutnost revolucionářů se s ní
rozejít, se zorganizovala tzv. Zimmerwaldská levice vedená Leninem,
jejímiž členy byli dále Zinověv (Rusko), Radek (Polsko), Berzin
(Lotyšsko), Hoglund (Švédsko), Nerman (Švédsko), Platten (Švýcarsko) a
Borkhat (Německo)., která žadala revoluční boj proti válce a razila hesla
porážky vlastní vlády ve válce a přeměny imperialistické války na
války pracujících proti buržoasii. Zimmerwaldská levice byla podporována
levicí německé sociální demokracie kolem Rosy Luxemburgové, Karla
Liebknechta, France Mehringa a Kláry Zetkinové, stejně jako
internacionalistickými skupinami v dalších zemích a většinou
italské a bulharské levice.
Od revoluce v roce 1905 do počátku 1. světové války vydal
Lenin mnoho knih, které ukázaly v jasném světle jeho politické
názory a pozice. Mezi nejznámější patří: Právo národů na sebeurčení
– vyjadřující revoluční stanoviska k osvobození národů. Dvě
taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci –
o rozporech bolševiků a menševiků v otázkách třídní
hegemonie v buržoasně demokratické revoluci, účasti
v revolučně demokratické vládě, vztahu k rolníkům a
liberální buržoasii. Úkoly ruské sociální demokracie – název
mluví za vše. A další…
Revoluce
V únoru 1917 již byla situace v Rusku extrémně napjatá.
Ruská armáda šla, až na vítěznou Brusilovovu ofenzivu, od porážky
k porážce. Zásobování kolabovalo, spoje nefungovaly, finance šly na
válku, hospodářství bylo rozvrácené, demokratická práva krvavě
pošlapávána carskými generály, byrokraty i samotným carem. To byla
situace, která již dále nemohla trvat.
Stalo se něco, co nikdo nemohl předpokládat. 8. března
1917 bolševici i menševici očekávali, že nedojde
k žádným větším akcím, maximálně pár meetingů a menším
stávkám. Než se ale nadáli, už ráno stávkovala polovina petrohradských
továren a průmyslových podniků. Ženy-dělnice, které neměly chléb pro
své děti a jejichž muži krváceli v nesmyslné imperialistické válce
na frontě, započaly únorovou demokratickou revoluci proti carovi. Během pár
dní zkolaboval carský režim, kozáci odmítli střílet na demonstranty a
stávkující, z kronštadtských námořníků se stali rudí
námořníci, jenž se zbraněmi v ruce povstali proti utlačovatelským
důstojníkům a generálové de facto sesadili nenáviděného cara.
Respektive doporučili mu odstoupit, ale spíše šlo o výhružku.
Bolševici a menševici se začali reorganizovat. Lenin se začal
připravovat na návrat z exilu a byla vyhlášena Prozatímní vláda,
která si předsevzala za úkol uzavřít mír a dovršit úkoly buržoazní
demokratické revoluce. Leč ani jedno neprovedla.
Hlavními bolševickými předáky v Petrohradě byli tehdy Stalin a
Kameněv, kteří se právě vrátili ze sibiřského vyhnanství.
V rozporu s rozhodnutími stranických orgánů se zmocnili
vydávání bolševických novin Pravda, kde razili politiku „kritické
podpory“ Prozatímní vládě a iluze v její demokratickou mírovou
politiku. Kameněv v jednom svém článku zašel až k podmíněné
podpoře další účasti Ruska v imperialistické válce.
Lenin se do Ruska vrátil až v dubnu a sebou přivezl i zbraň
těžkého kalibru – Dubnové these, jejichž radikalita vyděsila
i bolševické vedení, které z počátku odmítalo tyto these
vydat. V Dubnových tezích Lenin rozvedl úkoly přechodu
k socialistické revoluci, program nacionalizace půdy, sloučení bank,
ustavení dělnické kontroly, odmítnutí jakékoliv podpory Prozatimní
vládě a nutnosti budovat novou, revoluční internacionálu. Dubnové teze
žádaly okamžitou likvidaci byrokracie, všeobecné ozbrojení pracujícího
lidu, nastolení demokratického míru, vyhlášení demokratických práv a
svobod, prohlásily Prozatímní vládu za zločineckou a zpátečnickou, když
se bála uzavřít mír (neb byla vystavena potencionální vojenské převaze
Dohody a caristických generálů). Dále v tezích vyzíval bolševiky,
aby se nebáli říct, že v Sovětech, které začaly po únorové
revoluci růst jako houby po dešti, jsou v menšině. Poprvé otevřeně
vyhlásil v tezích místo nastolení parlamentně-demokratické
republiky, republiku sovětů – zástupců dělníků, rolníků a
vojáků. Tyto teze byly pěstí na oko menševikům i částí
bolševiků (Kameněv). Lenin ostře vyčinil redakci Pravdy za její
politickou linii v březnu 1917. Měsíc po Leninovi se do Ruska
vrátil i Lev Trockij a ještě na Finském nádraží započal
protiválečnou aktivitu. V době války se ostře posunul na stanovisko
bolševiků a s menševiky v podstatě rozvázal kontakt. Trockij a
Lenin započali spolupracovat. Lenin pracoval zejména ve Vyborském obvodu,
dělnické čtvrti Petrohradu, kde bolševici byli nejsilnější a kde byly
štáby Rudých gard, dělnických paramilitarních jednotek chránících
továrny před sabotážemi. Bolševická politika si získávala stále
větší sympatie mezi dělnickými masami a nespokojenými vojáky.
Červen 1917 znamenal velkou ztrátu politického kapitálu Prozatímní
vlády, když Alexander Fjodorovič Kerenský, ministr války Prozatímní
vlády vyhlásil „Kerenského červnovou ofenzivu“. Výsledkem byla drtivá
porážka ruské armády a ústup o další desítky kilometrů.
V červenci 1917 již řadovým bolševikům, rudým gardistům a
rudým námořníkům v Petrohradě „došla trpělivost“ a vyhlásili
revoluční povstání s cílem svrhnout vládu. Bolševičtí vůdci se
snažili povstání zkrotit, tušíce, že ještě nenastala správná doba,
že síly revoluce ještě nejsou připraveny k převzetí moci. Přesto,
když už bylo povstání v plném proudu, se bolševičtí vůdci
k povstání připojili, neboť neúčast by byla stávkokazectvím,
opuštěním mas. A jak správně tušili, povstání bylo předčasné a
neopíraje se o moc sovětů, zhroutilo se po krvavém útoku kozáckých
regimentů jako domeček z karet. Lenin a Zinověv uprchli do finského
exilu a Trockij s mnoha dalšími bolševickými vůdci (Kollontajová,
Lunačarský, Krylenko, Raskolnikov) byli pozatýkáni a vrženi do
vězení.
V září se karta obrátila. Vypuklo další povstání,
neorganizované ovšem revoluční levicí, nýbrž extrémistickou pravicí
tvořenou kozáky a černosotěnci pod vedením Lavrentije Grigorijeviče
Kornilova. Prozatímní vláda propustila bolševiky z vězení pod
podmínkou, že zastaví pučisty. Bolševičtí agitátoři se proto na rozkaz
Ústředního výboru a Trockého vydali „zastavit“ pučisty. Když kozáci
táhli na Petrohrad, bolševická agitace je přiměla zastavit povstání,
pochopit co se děje a vrhnout do vězení Kornilova. Tehdy bolševici získali
znova svůj politický kapitál. Lenin se vrátil z exilu a po dobu celého
září a října připravoval stranu na povstání proti Prozatímní vládě a
svržení kapitalismu. Bolševici nabývali na síle a moci, zatímco Kerenský
a spol., ztráceli svoje pozice jednu po druhé. Na prvním sjezdu sovětů
(rad zástupců dělnictva, rolnictva, vojska a námořnictva) v červnu
1917 drtivě převažovali menševičtí a eserští zástupci. Bolševici
měli pouhých 105 z celkového počtu 1090 delegátů. Od té
doby ale bolševici značně posílili, zejména na průmyslovém severu země
s jeho velkými a militantními dělnickými centry.
Na druhém sjezdu sovětů v říjnu 1917 měli bolševici hned na
začátku nadpoloviční většinu, když z 650 delegátů bylo
390 bolševiků či s bolševiky sympatizujících. Bolševici
razíce hesla „Všechnu moc sovětům“, „Mír, půdu a chléb!“ si
získali většinu podpory sovětů. Ke konci sjezdu již bylo přítomno
900 zástupců (z důvodu technických potíží nikdy nebyl
zaznamenán přesný počet a mnoho z oněch 900 zástupců byli jen
lidé s „poradním hlasem“), z nichž přibližně 400 bylo
bolševiků či s bolševiky sympatizujících a 190 Eserů,
z nichž přibližně 114 bylo s bolševiky sympatizujících.
Bolševici a leví Eseři vytvořili v podstatě revoluční koalici.
Druhý den sjezdu sovětů byl nejrevolučnější událostí světových
dějin. Lenin s bolševickými sověty, jež měly s levými Esery
nadpoloviční většinu, schválili dekret o míru a posléze
i dekret o půdě. Zároveň s tím se 505 sovětů
vyslovilo pro prohlášení Prozatímní vlády za zločineckou a postoupení
veškeré politické, vojenské a ekonomické moci země sovětům. Dalších
162 sovětů, převážně z oblastí hospodářsky a politicky
zaostalých, z dálného východu a Sibiře, se postavilo proti
bolševikům a moci sovětů.
Ve 20 hodin 25. října (podle starého ruského kalendáře)
1917 zaútočili bolševičtí rudí gardisté a námořníci vedeni a
organizováni Trockým, Antonovem-Ovsejenkem, Podvojským, Krylenkem, Joffem,
Dybenkem a dalšími bolševickými vůdci na slabě hlídaný Zimní palác,
kde zasedala Prozatímní vláda.Téměř bez boje zlikvidovali odpor
junkerské pěchoty a ženského „oddílu smrti“ a zatkli Kerenského
vládu.Kerenský sám ovšem již ráno prchl přestrojen za ženu
v automobilu amerického velvyslanectví, za kozáky generála Krasnova
jež se shromáždili u města Gatčina.
Lenin a nově nastupující vláda Rady lidových komisařů byli spolu
s celým sjezdem Sovětů z něhož odešli poražení praví
menševici a praví Eseři, povzbuzování politickými a vojenskými úspěchy
revoluce, když se zjistilo, že téměř každý střelecký či
motostřeleckým prapor jež Kerenský vyslal proti sovětům se přidává
k sovětům a uznává je za jedinou legitimní vládu.
Revoluce v Rusku zvítězila!
[Konec 1. části]
Adam, REVO Praha
