www.RIO.cz.tc

Chemicko-farmaceutický kartel: cesta přes Osvětim k Evropské Unii (díl 1.)

29.9.2007 14.09
V rubrice Kapitalismus bez masky

Účast největších průmyslových, bankovních a obchodních společností a koncernů na financování nacistů před i po jejich uchopení moci a v době přípravy druhé světové války je naprosto neoddiskutovatelnou skutečností. Jednou z firem, která se při financování NSDAP a vyzbrojování Třetí říše v přípravě na světovou válku angažovala nejvíce, byl koncern IG Farbenindustrie. IG Farben byl nejenom při zajišťování dodávek pohonných hmot, maziv a dalších chemikálií německé armádě, ale i při budování Osvětimi a nelidských pokusech na vězních a především u výroby Cyklonu B, smrtící látky osvětimských plynových komor. Přes tyto skutečnosti však vedoucí činitelé firmy, včetně několika odsouzených válečných zločinců, zaujali po válce klíčová místa v německém chemickém a farmaceutickém průmyslu a prostřednictvím patentových práv a nominací svých politických loutek získali kontrolu nad dnešní Evropou.

Právě o výše načrtnutém tématu proběhla včera v hlavním sále Obecního domu v Praze zajímavá přednáška, organizovaná nadací Hospizium Auschwitz s podporou Nadace dr. Ratha (nejednalo se o českého ex-ministra zdravotnictví). Mezi řečníky byl i pan August Kowalczyk, přeživší z koncentračního tábora Osvětim (registrovaný vězeň číslo 6804), který vypověděl o svých osobních zkušenostech, které jako 19letý mladík prožil na stavbě továrny koncernu IG Farben. Jeho srdcervoucímu vyprávění však přecházela zhruba 50 minutová prezentace pana Ratha, objasňující zrod světového chemicko-farmaceutického kartelu, jeho cestu k moci nad Evropou, která stála statisíce a miliony životů a jeho současné působení pod změněnou, „humanistickou“ maskou výrobců léčiv, kteří pomocí patentů kontrolují a vydírají stamiliony občanů.

Zrod chemicko-farmaceutického kartelu

Období před první světovou válkou bylo obdobím prudkého rozvoje výrobních sil světového kapitalismu, během něhož docházelo k strukturální proměně původních značně roztříštěných trhů, na nichž operovalo mnoho malých podniků, na trhy vysoce monopolizované několika málo, někdy jen dvěma nebo dokonce i jedinou obří společností. Tento proces, spolu s dalšími znaky, jakými byl například relativně vzrůstající podíl vývozu kapitálu ve srovnání s vývozem zboží z průmyslově nejvyspělejších zemí, popsali tehdejší národohospodáři, průmyslníci i jejich protipol v podobě vůdčích teoretiků revolučního dělnického hnutí (Hilferding, Lenin, Bucharin) jako přechod kapitalismu volné souteže do stádia imperialismu. Tehdejší kapitalismus, na rozdíl od dnešního stádia globalizace, se nicméně vyznačoval poměrně rigidním rozdělením světových trhů na základě kartelových dohod největších firem a pomocí celních a politických barier (jakými byla zejména existence koloniálních impérií). Lenin ve svém spisu Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu analyzoval jeden z těchto světových kartelů – kartel s elektrotechnickým zbožím, v němž si světové trhy rozdělila americká společnost General Electric a německá společnost AEG.

Ve své knize z roku 1916 ovšem Lenin předvídavě popsal i zrod budoucího německého chemického impéria IG Farben, které pak mělo sehrát svou hrůznou roli během německo-nacistického pokusu o světovládu. „Proces koncentrace výroby vytvořil v tomto [německém chemickém] průmyslu již v roce 1908 dvě hlavní "skupiny“, které svým způsobem dospívaly rovněž k monopolu. Tyto skupiny byly z počátku „dvojspolky“ dvou párů obrovských továren, z nichž každá měla 20 až 21 milionů marek kapitálu: jednak bývalá továrna Meisterova v Hochstu nad Mohanem [dnes Hoechst AG, součást nadnárodního německo-francouzského farmaceutického koncernu Aventis] a továrna Kassele ve Frankfurtu nad Mohanem, jednak továrna na anilin a sodu v Ludwigshafenu [tj. BASF – Badische Anilin und Soda Fabrik] a továrna v Elberfeldu, dříve Bayerova [dnes opět Bayer AG]. Potom každá z těchto skupin, jedna roku 1905 a druhá roku 1908, ujednala smlouvu s další velkou továrnou [tj. Kalle v roce 1905 a AGFA – Aktien-Gesellsaft fur Anilin Fabrikation v roce 1908]. Vznikly dva „trojspolky“, z nichž každý měl po 40–50 milionů marek kapitálu a mezi těmito „spolky“ již došlo k „sblížení“, uzavřely mezi sebou „smlouvy“ o cenách atd… [1]

Lenin se nemýlil. Mezi oběma chemickými „trojspolky“ skutečně došlo ke sblížení, které bylo urychleno přípravou na první světová jatka. V nich podniky budoucí IG Farben hájily obrovské množství registrovaných patentů, které jim zaručovaly kontrolu nejen nad výrobou chemikálií a výbušnin, ale i nad rodícím se farmaceutickým průmyslem (Bayer vlastnil např. patent na aspirin), a usilovaly zvětšit své finanční impérium na úkor zámořské konkurence. Během 1. světové války byl u města Leuna na rozkaz německého armádního vedení postaven za použití masové nucené práce ruských a francouzských válečných zajatců obří chemický závod, který následně produkoval suroviny pro výrobu výbušnin. Na cisternových vagonech závodu, pod kontrolou rodícího se německého chemického trustu, bylo napsáno heslo „Smrt Francouzům!“ To byla první předzvěst toho, co mělo přijít o čtvrt století později.

Ztráta německých pozic v Evropě a ve světě po prohrané válce zasáhla i německý chemický kartel. Ten ztratil mimo jiné na základě zákona všechna svá pracně shromažďovaná patentová práva ve Spojených státech. Německý kapitalismus, který byl na pokraji smrtelného ohrožení několikérými výbuchy proletářských revolucí (zrazených a krvavě potlačených sociálními demokraty) a který se v listopadu 1923 prakticky hospodářsky samozhroutil, však pozvolna znovu nabral dech a připravoval se na velkou odvetu v novém rozdělení vlivu nad světem. Klíčová data pro obnovu a expanzi německého imperialismu po první světové válce byly roky 1925 a 1933. K roku 1933, nástupu nacistů k moci, se brzy dostaneme. Nyní k roku 1925. Právě tento rok vyvrcholilo sblížování mezi chemickými firmami – oba trojspolky se propojily a vzniká tak koncern IG Farbeninustrie AG. Nebyl to ovšem podnik ledajaký. Nespojilo se v něm jen 13 originálních továren obou dřívějších aliancí výrábějících chemikálie a léky, ale 65 (!) dalších podniků. „Tak mezi jinými šest dalších chemických továren, pět továren na hnojiva, deset elektrochemických a metalurgických provozů, pět podniků v oboru textilním, tucet obchodních společností a ne méně než 19 podniků v oboru kamenného i hnědého uhlí a těžby nafty.“ [2] Takto vzniká čtvrtá největší společnost tehdejšího světa a první v Evropě!

Ovšem vznik této společnosti rozhodně není jen „německou“ záležitostí, jak by se mohlo zdát. „Výbava“ pro toto „manželství“ byla totiž pořízena nikoliv za marky ale za americké dolary a Američané tu sehráli i roli svatebních svědků. Přímo u zrodu IG Farben totiž asistoval zástupce amerického velkokapitálu a jeden z nejvlivnějších mužů řídících USA ze zákulisí správních rad a burzy. Tímto člověkem byl Walter Teagle, šéf společnosti Standard Oil, kontrolované Rockefellery. Standard Oil byla tehdy i dnes (kdy vystupuje pod jménem ExxonMobile) největším podnikem působícím v těžbě ropy na světě. Právě skrze Rockefellerovův penězovod natekl do IG Farben americký kapitál nutný pro tak obří fúzi a další chod podniku. Rockefellerovy bankéři v Německu – Max M.Warburg v Hamburku a J.H.Stein v Kolíně nad Rýnem také ihned zasedají v dozorčí radě IG Farben.[3] Bratr Maxe Warburga, Paul Warburg žijící v Americe, byl ve vedení klíčové Rockefellerovy banky, Bank of Manhatten a navíc kontroloval pro Rockefellera Federální reservní banku státu New York. Právě on se spolu s Walterem Teaglem v roce 1929 dostává do vedení americké pobočky IG Farben, společnosti American IG. Německý kapitál v podobě IG Farben znovu vstupuje na zapovězený americký trh, zatímco Rockefeller získává vliv a podíl v německém chemickém průmyslu. [4] Rodí se nesvatá aliance amerických a německých miliardářů, kteří pro své plány brzy přiberou „třetího do mariáše“. Tím třetím se ukázal být tehdy ještě vysmívaná politická figurka třetího řádu, za nedlouho ale pán Evropy. Adolf Hitler.

IG Farben a Hitler

Na rozdíl od mnoha předních německých průmyslníků a bankéřů (ale i amerických kapitalistů jako byl např. tolik propagovaný údajný „selfmademan“, Henry Ford) se šéfové společnost IG Farben zprvu k nacistické straně stavěli více než chladně. Carl Duisberg, zakladatel IG Farben a prezident Národní asociace německého průmyslu v letech 1925–30, vyjádřil své politické názory na poválečné uspořádání Německa v dopise kolegovi E.A.Merckovi z 17. října 1918, kde píše, že vítá s radostí přechod k systému parlamentarismu a stojí, „v době kdy je v sázce osud odčiny“, za demokratickou vládou.[5] Šlo sice, jak vidíme, jen o podmíněnou podporu buržoázně demokratické vlády výmarského Německa, přesto se v ní však v kontextu tehdejších poměrů jasně zračí Duisbergova liberální orientace. Každopádně od svého založení v roce 1925 až do roku 1932 dávala IG Farben nemalé finanční sumy všem významným německým politickým stranám – s výjimkou komunistů a NSDAP.

Již v tomto období, zejména po prudkém vzestupu NSDAP ve volbách v roce 1930 a 1932, však zástupci IG Farben sondovali terén a připravovali půdu pro navázání styků s nacisty. Hlavní roli v tom měl organizační génius firmy a pozdější prezident, Hermann Schmitz. On a jeho synovec Max Ilgner (šéf oddělení IG Farben NW7, které se zabývalo plánováním expanze firmy a patentovou ochranou a špionáží) začali během roku 1932 financovat NSDAP skrze Walthera Funka, Hitlerova ekonomického poradce a budoucího ministra hospodářství (od roku 1937) a prezidenta Říšské banky (od roku 1939). V květnu 1932 se Schmitz a Ilgner společně se zástupci dalších dvou společností účastnili tzv.Kaiserhofské schůzky. Výsledkem bylo půl milionu RM pro nacisty zaslaných na účet Rudolfa Hesse, budoucího Fuhrerova zástupce a po určitou dobu muže číslo dvě v Třetí říši.[6]

V době vrcholící hospodářské krize, v roce 1932 vystupňovala NSDAP svoji antikapitalistickou demagogii a v nacistických novinách se začaly objevovat útoky namířené na IG Farben. Tento kalkul s tlakem proti kapitalistům v době rostoucího „rudého nebezpečí“ (nárůst síly stalinistické KPD) Hitlerovi dokonale vyšel. Zástupci firmy navštívili na podzim 1932 Hitlera v Mnichově, aby zjistili jeho názory týkající se pole působení IG Farben. Zvláštní zřetel přitom kladli na rozvíjející se výrobu syntetického benzínu z uhlí. Hitlerova odpověď ve smyslu aktivní podpory budoucí nacistické vlády této výrobě zástupce IG Farben uspokojily. [7] Další růst podpory KPD v listopadových volbách 1932 polekal německé kapitalisty natolik, že začali usilovat o vstup nacistů do vlády za jakoukoliv cenu. Nacisté, jejichž podpora klesala (zejména v dělnických průmyslových oblastech Německa), nakonec právě na začátku roku 1933 došli k závěru, že další tlak na podnikatele by nebyl moudrý. Radikálové ve straně ostatně ztáceli půdu jeden po druhým, zatímco vliv lidí se styky v oblasti byznysu naopak neustále rostl. Tato situace vyústila v zákulisní ustavení vlády v čele s Hitlerem, v niž nicméně měli početně velkou většinu zástupci konzervativních a tradičních krajně nacionalistických kruhů. Zároveň se nacistům otevřela pokladnice velkokapitálu a v jeho rámci i IG Farben.

20. února 1933 se v domě Goeringa, tehdejšího prezidenta Reichstagu, konala schůzka za účasti velkopodnikatelů včetně Hitlerova prominentního bankéře Hjalmara Schachta a zástupců IG Farben. Na této schůzce se po více než dvouhodinovém Hitlerově projevu k průmyslníkům a bankéřům, v němž Hitler zdůraznil boj za vymýcení komunismu, založil fond pro financování nacistické kampaně ve volbách v březnu 1933, posledních volbách, které v Německu až do jeho zhroucení proběhly. Koncern IG Farben se stal druhým největším dárcem z oblasti průmyslu – firma sama dala 400 tisíc RM. Ředitel jedné její pobočky, BUBIAG (těžba uhlí a výroba briket) – A. Steinke, daroval ze svého 200 tisíc RM. To byl ovšem pouze začátek. Do konce roku 1933 přispěla IG Farben nacistům na 12,7 milionu RM. To ovšem nebyly jen zisky německé společnosti vytřískané z vykořisťování pracujících, ale i prostředky přicházející neztenčeným tempem od finančníků za oceánem. [8]

IG Farben pochopitelně neinvestovala do nacistů své peníze pro nic za nic. Mezi lety 1927 a 1939 se co do velikosti svého majetku zdvojnásobila, což bylo umožněno prudkou expanzí za nacistické politiky nucené kartelizace a za americké technicko-obchodní asistence a štědrých půjček (např. newyorská National City Bank ji výhodně půjčila 30 milionů amerických dolarů). Do roku 1939 IG Farben získala rozhodující majetkový podíl nebo vliv v dalších 380 německých podnicích a 500 zahraničních firmách. Měla své uhelné doly, elektrárny, ocelárny, obchodní společnosti, banky i výzkumné ústavy. [9] V roce 1934 začala IG Farben připravovat své závody na válečnou produkci a každá její továrna připravila plány válečné výroby, které byly následně poslány ke schválení ministerstvům hospodářství a války. V letech 1935–36 pak v továrnách IG Farben proběhly podivné „válečné hry“, při nichž se simulovalo poškození závodů po dopadu bomb a zjišťoval čas nutný pro opravy a znovu rozjetí výroby. Oddělení I.G.Farben NW7 v Berlíně se stalo jednou z nejvýznačnějších nacistických špionážních ústředen a nejenom že se podílelo na přípravě nacistické agesivní zahraniční politiky a útočných válek, ale samo o sobě je i iniciovalo. Tak například 40–50% válečných projektů, v nichž figurovala Wehrmacht a IG Farben, bylo iniciováno právě ze strany koncernu. [10] V trezorech firmy se našly pečlivě připravené plány „Nové uspořádání chemického průmyslu Rakouska“, „Včlenění chemického průmyslu ´Tschechai´“, „Reorganizace ruského průmyslu pod německým vedením“ a „Dispozice plánů evropského hospodářského bloku Bordeaux-Baku“. Koncern IG Farben dopředu plánoval pohlcení chemických a farmaceutických závodů v okupovaných zemích a instruoval německou armádu a Luftwaffe, aby tyto závody nechala při svých vojenských operacích nepoškozené. [11]

Příspěvek IG Farben k válečné mašinerii Třetí říše byl obrovský a nejlépe si jej uvědomíme na číslech procentuálního podílu koncernu na výrobě pro Wehrmacht v roce 1943. U syntetického kaučuku, metanolu a mazacího oleje byl Wehrmacht závislý na dodávkách IG Farben ze 100%, u jedovatých plynů a niklu z 95%, u plastů z 90%, u hořčíku z 88%, u výbušnin z 84%, u střelného prachu pro náboje ze 70%, u vysokookatnového leteckého benzínu z 46%, u kyseliny sírové z 35% a u syntetického benzínu (z uhlí) ze 33%. [12]

Je tedy pouze logické, že po válce při soudním přelíčení vypověděl Georg von Schnitzler, vojensko-hospodářský vedoucí IG Farben a důstojník SA: „IG Farben měla velkou zodpovědnost a představovala podstatnou pomoc v chemické oblasti a rozhodující pomoc Hitlerově zahraniční politice, která vedla k válce a zničení Německa. Proto musím celou věc shrnout tak, že IG Farben byla z velké části zodpovědná za Hitlerovu politiku.“ [13] Ano, bylo tomu tak, bez IG Farben by Hitler nemohl vést válku, nebo přinejmenším ne v rozsahu, v jakém ji vedl. Avšak tato pravda má ještě svou druhou stránku, skrytou a po válce ututlanou: IG Farben by nemohla pomáhat Hitlerovi bez toho, aby jí samotné zásadním způsobem asistovali, a to i po dobu války, americké společnosti spojené s ní ve světovém chemicko-farmaceutickém kartelu. Jestliže za Hitlerem stála IG Farben, pak za IG Farben stáli Rockefellerové…

(Bude následovat díl 2.)

(Očekávejte: Rockefellerové a Hitler; Proč vznikla Osvětim?; Z žalářů na výsluní Evropy)

Nikola, REVO Praha

Poznámky:

[1] – V.I.Lenin, Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu, Svoboda, Praha 1949, str. 24–25

[2] – H.H.Wille, Nafta, NPL, Praha 1962, str. 284

[3] – H.H.Wille, Nafta, NPL, Praha 1962, str. 285

[4] – Anthony C. Sutton, Wall Street and the Rise of Hitler, Chapter Two – The Empire of I. G. Farben, http://www.re­formation.org/wa­ll-st-hitler.html

[5] – James Pool, Kdo financoval nástup Hitlera k moci?, Práh, Praha 1998, str. 122 (Autographen-Sammlung von Dr. Carl Duisberg, Werksarchiv, Farbenfabrik Bayer, Leverkusen)

[6] – Anthony C. Sutton, Wall Street and the Rise of Hitler, Chapter Seven – Who financed Adolf Hitler?, http://www.re­formation.org/wa­ll-st-hitler.html

[7] – James Pool, Kdo financoval nástup Hitlera k moci?, Práh, Praha 1998, str. 280

[8] – Anthony C. Sutton, Wall Street and the Rise of Hitler, Chapter Seven – Who financed Adolf Hitler?, http://www.re­formation.org/wa­ll-st-hitler.html

[9] – Anthony C. Sutton, Wall Street and the Rise of Hitler, Chapter Two – The Empire of I. G. Farben, http://www.re­formation.org/wa­ll-st-hitler.html

[10] – Anthony C. Sutton, Wall Street and the Rise of Hitler, Chapter Two – The Empire of I. G. Farben, http://www.re­formation.org/wa­ll-st-hitler.html

[11] – H.H.Wille, Nafta, NPL, Praha 1962, str. 299

[12] – Anthony C. Sutton, Wall Street and the Rise of Hitler, Chapter Two – The Empire of I. G. Farben, http://www.re­formation.org/wa­ll-st-hitler.html

[13] – Anthony C. Sutton, Wall Street and the Rise of Hitler, Chapter Two – The Empire of I. G. Farben, http://www.re­formation.org/wa­ll-st-hitler.html

Jeden komentář