www.RIO.cz.tc

Revoluční dělníci ve Venezuele zbiti policií!

30.4.2007 16.37
V rubrice Latinská Amerika, Dělnické boje

Jak si naši pravidelní návštěvníci jistě všimli, situaci ve Venezuele se na webu REVA věnujeme často a nevynecháme žádnou příležitost sdělit české veřejnosti i radikálně levicovému hnutí jakékoliv zajímavé informace z této země. Důvod je zřejmý: jako mládež hlásící se k myšlenkám marxismu, k revoluci a ustavení beztřídní společnosti nemůžeme chybět tam, kde tyto myšlenky skutečně ožívají jako součást života mas dělníků a dalších pracujících a kde skutečná revoluce klepe na dveře dějin. Bohužel, dosud jen „bere za kliku“ a nevstoupila, neboť proti ní stále působí tlak jejích odpůrců – podnikatelů, byrokratů, důstojníků a jejich reformistických pomahačů, působících v hnutí pracujících. A jejich tlak na zadušení revolučních změn je znát! důkazem toho budiž i následující zpráva.

24. dubna se zhruba 70 dělníků pracujících v továrně Sanitarios Maracay (vyrábějící keramické armatury pro koupelny a záchody), kteří již několik měsíců požadují znárodnění svého závodu pod dělnickou kontrolou, vydalo třemi autobusy na menší shromáždění v hlavním městě Caracasu, svolané FRETECO. FRETECO je zkratkou pro Revoluční frontu dělníků v okupovaných továrnách, organizaci, která dnes sdružuje nejuvědomělejší venezuelské pracující a bojuje za celonárodní plán vyvlastnění propouštějících či uzavřených podniků a jejich postavení pod kontrolu dělníků.

Cesta na mítink, jeden z řady podobných, které FRETECO již dříve svolalo, probíhala z počátku zcela obyčejně. Dva z autobusů byly již dvě hodiny na cestě, když byl třetí autobus, v němž cestovalo několik místních vůdců odborů, bez zřejmého důvodu zastaven policií státu Aragua. Jak se později zjistilo, stalo se tak na přímý příkaz guvernéra tohoto státu, Didleca Bolivara. Policisté informovali cestující dělníky, že k tomu, aby mohli pokračovat v cestě na shromáždění do Caracasu, jim chybí jakési potvrzení. Následně jim bylo řečeno, že tam „bez papírů“ nemohou cestovat ani na přátelskou návštěvu. Šlo o zcela nesmyslný pokyn a pochopitelně i nezákonné opatření, s jasným politickým účelem: zabránit účasti těchto dělníků, zejména odborových vůdců, na shromáždění FRETECO.

Na protest proti tomuto rozhodnutí se dělníci ze všech autobusů (dva autobusy se vrátily zpět) i ti, kteří předtím zůstali v továrně, vydali protestovat do ulic Maracay. Na protestující dělníky však vzápětí zaútočilo několik desítek příslušníků policie a národní gardy vyzbrojeni pistolemi, puškami a slzným plynem. Na útok pak dělníci odpověděli házením kamenů a porcelánových střepů. Srážky se brzy přesunuly před samotnou továrnu, kde s úmyslem zamezit příjezdu motorizovaných jednotek rozházeli dělníci střepy ze zmetkového a rozbitého zboží uskladněného v továrně. Policie však znásobila svou brutalitu, začala zaměstnance surově bít pažbami pušek, střílet do nich broky (většina pracujících v Sanitarios je přitom staršího, seniorského věku) a provádět zatýkání. Výsledkem zásahu bylo 14 zraněných dělníků (šest z toho skončilo v nemocnici) a 21 zatčených. Policií byl ztlučen i jeden přihlížející novinář. Mezi zatčenými skončil i jeden z hlavních vůdců okupované továrny a předák dělnických odborů, Jose Villegas.

Druhý den po tomto útoku a zatýkání vyšli zaměstnanci továrny opět do ulic, protestovat proti tomuto bezpráví. Řada z nich skandovala slogan „Svobodu dělníkům, věznice šéfům!“, na což příznivě reagovali další pracující v ulicích. FRETECO se s podporou řady mezinárodních levicových aktivistů rozhodlo také ihned reagovat a svolat do Caracasu protestní shromáždění. Vzrůstající napětí ve městě i v zemi nakonec zjevně polekalo zástupce úřadů, takže odpoledne byli všichni zatčení dělníci propuštěni.

Tento případ zjevné represe proti nejuvědomělejším dělníkům Venezuely, proti předvoji pracujících, kteří jsou na čele hnutí za dělnickou kontrolu, nacionalizaci celého hospodářství a rozbití systému kapitalistické námezdní výroby, není ničím náhodným, ale vyvěrá z dynamiky vývoje revolučních procesů v zemi.

Jasným iniciátorem zadržení cestujících dělníků i následného zásahu policie a gardy byl guvernér státu Aragua, Didleca Bolivar. Ten je jedním ze dvou vůdců strany PODEMOS (Por la Democracia Social), strany, která tvořila a stále formálně tvoří součást Chavezova bloku (bolívarovského hnutí), byť zde vždy stála na krajním pravém křídle. S radikalizací pracujících mas v posledních dvou letech, který posunul do leva i Chaveze, s růstem hnutí za dělnickou kontrolu a vyvlastnění továren a především v reakci na pokusy o vytvoření jednotné chavezovské socialistické strany Venezuely, však tato strana začíná otevřeně přebíhat na platformu kontrarevoluční kapitalistické třídy, kam vždy svým programem i sociálním složením tíhla. Vývoj bolívarovské revoluce ukazuje, jak nesmyslným se stává „profesorské“ dělení stran na levici a pravici v době, kdy kapitalismu jako takovému teče do bot. V dobách revoluce se ukazuje, jak „náhle“ tolik a tolik „levičáků“ a „přátel pracujících, přátel revoluce“ (ovšem jen slovy nikoliv skutky) přebíhá na platformu třídního nepřítele. V případě strany PODEMOS se její působení na protidělnické, kapitalistické platformě ukazovalo již delší dobu tak zřejmé, že sám prezident Chavez již týdny před zmíněnými událostmi veřejně vyzval právě guvernéra Bolivara, aby vstoupil do escuálido (otevřená opozice šéfů), neboť jeho strana a on sám „nejsou socialisté, ale sociální demokraté a kontrarevoluci­onáři“. Otázkou ovšem je, proč on, Chavez, takové významné odpůrce revoluce trpí na rozhodujících pozicích státního aparátu. Nechápe snad poučení z Allendeho Chile?

Přitom Bolivar není zdaleka výjimkou. Jeho stranický kolega, Ramón Martínéz, sedí v úřadu guvernéra ve státě Sucre. V nejlidnatějším z 23 států Venezuely, v Zulia, je pak guvernérem kandidát pravice v nedávných prezidentských volbách a otevřený nepřítel revoluce, Manuel Rosáles! Člověk, který se přímo podílel na neúspěšném vojenském puči proti Chavezovi v roce 2002, kdy byl viděn na schůzce s důstojníky armády a nejvyšší hierarchií katolické církve a kdy prohlašoval, že stát Zulia stojí za vůdcem junty Pedrem Estangou, „našim conductorem, našim Vůdcem“. Člověk, který v pořadu jedné televizní stanice v Miami prohlásil o přívržencích Chaveze, že jsou parazité tyjící z dávek. Takoví a mnozí další mají bohužel dnes, v „revoluční“ Venezuele stále moc posílat policii a gardisty proti radikálním dělníkům a dalším utlačovaným, a také tak činí.

Prezident Chavez má na vybranou: Buď i nadále ponechá tyto otevřené agenty finančníků, průmyslníků a statkářů – kontrarevolucionáře a nepřátele pracujících – vyzbrojené a u moci, sledujíc zhoubnou politiku „čisté demokracie“ (Jak ji sledoval nebožtík chilský president Allende, jemuž pak za to Pinochetova junta dala „honorář“ podle své nátury), politiku na jejímž konci budou masové hroby revolucionářů FRETECA, koncentrační tábory přeplněné odboráři a emancipovanými ženami-bojovnicemi z bolívarovských misí a upevnění kapitalistického barbarství na troskách revoluce. A nebo bude sledovat politiku skutečné demokracie, tedy politiku zájmů velké většiny pracujících Venezuely, jeho voličů, všech, kteří již nechtějí a nemohou snášet vykořisťování a útlak a chtějí budovat svůj nový svět, a pak tedy musí Bolivary, Martíneze, Rosálese a mnohé další okamžitě zbavit moci a v případě nutnosti vyexpedovat k jejich zahraničním chlebodárcům, do Spojených států. Nerozhodnost a kolísání v revoluční době, kdy jde o všechno, kdy otázka stojí „kdo z koho“, se v praxi rovná zradě revoluce! Pracující Venezuely to musí pochopit a boj za své osvobození dovést, i proti všem kolísavcům, do vítězného konce sami!

Nikola, REVO Praha

(podle materiálů z www.marxist­.com)

Jeden komentář