www.RIO.cz.tc

Hrůzy Pinochetova Chile: Očití svědci vypovídají…

20.12.2004 23.28
V rubrice Kapitalismus bez masky

V tomto příspěvku jsou publikovány výpovědi očitých svědků brutality Pinochetovy vojenské diktatury v Chile, tak jak byly zachyceny autory dokumentárních knih, novináři nebo vyšetřovateli UN. Na konci příspěvku jsou uvedeny webové adresy, kde je možné získat další informace o vraždách a mučení, jehož se Pinochetův režim s aktivní podporou USA a Británie dopouštěl. Brzy přibude další dokumentace věnovaná tomuto režimu, která se zaměří na tzv. operaci Condor, svým rozsahem a počtem obětí jednu z největších nadnárodních, státně teroristických operací, nejen na americkém kontinentě.

Pasáž z knihy Robinsona Rojase Sandforda; The Murder of Allende and the End of the Chilean Way of Socialism, přeložené ze španělštiny Andrée Conradem, New York (Harper and Row) 1975, 1976; str.206–210:

Vojenské mučící týmy, promované na Škole Amerik [1] v pásmu panamského průplavu, projevily při zacházení s chilskými ženami stupeň lidské bestiality, kterým daleko předčily své americké učitele.

Profesorka z Východosantiagské koleje Chilské univerzity, vdaná, s dvěma dětmi, byla zadržena 40 dní na Národním stadionu. O „ženských válečných vězních“ mi napsala tuto zprávu:

„Ženy byly nuceny zůstat celé dny obličejem dolu s rukama za krkem a roztaženýma nohama… Byly tam řady žen klečících na kolenou nebo stojících proti zdi a za sebemenší pohyb byly bity nebo kopány – a v některých případech, které jsem viděla, zastřeleny. V místnostech 15×18 stop se tísnilo na sto žen. Jídlo bylo podáváno pouze jednou denně, okolo čtvrté nebo páté odpoledne. Nacházely se tam převážně dva druhy žen: dělnice a univerzitní profesorky. Dívky a ženy byly obtěžovány, nuceny se svléknout, týrány a bity jako příprava na výslechy. Akademičky mezi námi byly ze svých tříd odvedeny pod namířenou zbraní. Jedna skupina učitelek měla typicky smutný zážitek: ve vyšetřovací komisi byly jedné z nich ostříhány vlasy… později v Los Cerros de Chena měly vždy zavázané oči. Při chůzi do koupelny se musely nechat doprovázet strážemi, kteří využívali možnosti je týrat a bít. Byly vyšetřovány nahé. Do úst, rukou, bradavek a vagíny jim byl aplikován elektrický proud. Jejich tělo bylo poléváno vodou, aby se bolest zesílila. Jazyk, kterým s nimi stráže mluvili, byl naprosto degenerovaný. Byly nuceny stále znovu a znovu opakovat „Jsem děvka, jsem děvka“. Nemocniční technička byla převezena do lodního vězení v Quinta Normal. Byla tam držena tři dny beze spánku a každých pár hodin vystavena mučení elektrickým proudem. Elektrický proud byl aplikován také do její vagíny. Poté ji přivedli na Národní stadión. I zde byla vyslýchána tak jako ostatní se zavázanýma očima… Kromě elektrických šoků byla též nucena brát něco do ruky. Dávali ji injekci, o níž se domnívala, že v ní byl pentotal sodný, po níž cítila závratě, ale zůstávala při vědomí.“

Mám zde další memorandum od vězeňkyň, které byly schopné mi potom napsat. V zásadě vypovídají obdobné věci, třebaže udávají, že je někteří důstojníci zasvětili, že existuje spektrum od „tvrdých vyšetřovacích metod“ po „měkké získávání informací“ a „morální zastrašování“.

V těchto memorandech se objevují některá nová fakta: „Natáhli ženy na stoly a kapali vosk ze svíčky na jejich břicha.“…„Docházelo k znásilňování, jak jednotlivým tak skupinovým. Obětem říkali ´Hni sebou ty marxistická kurvo, pokud nebudeš odpovídat, budeš muset kouřit péro možná až generálu Pinochetovi, ty zasraná kurvo´“… „Někteří důstojníci začali strkat své prsty do mé vagíny doufajíc, že mě vzruší…“

  Svědectví studenta univerzity ve Valparaisu publikované Danielem Samper Pizanem, hodnověrným redaktorem bogotského deníku El Tiempo 26. a 27. března 1974 na stránkách s názory redakce:

„Byl jsem zatčen v polovině října právě na pozemku univerzity, kde jsem navštěvoval své třídy. Rektor jmenovaný armádou dovolil hrdlořezům z tajné službě námořnictva vniknout na pozemek univerzity a já měl dojem, že rektor sám udal jména levicových studentů. Odvezli nás se zbytkem vězňů na Námořní vojenskou akademii. To je čtyřpatrová ocelová budova situovaná na mořském útesu na Cerro Playa Ancha. Když jsme tam byli, zavázali nám oči a nechali nás šplhat do čtvrtého patra po železném schodišti. Pády a jejich strkání byly začátkem mučení. Když jsme došli na místo, slyšeli jsme strašný křik. Mysleli jsme, že šlo o nahrávku, která nás měla vystrašit, avšak později jsme zjistili, že šlo o skutečný křik mučených lidí. Strčili nás do pokoje a nutili nás zůstat stát s rukama za krkem a bez mluvení. Každý, kdo se hnul, nebo promluvil, byl shozen na podlahu a bit pažbami pušek či kopán. Při čekání na výslech jsme tak strávili celé odpoledne. Chytli nás a trestali brutálně, ale takto jsem vypátral, že v místnosti byli již lidé, kteří byli mučeni. Jeden z nich byl profesorem literatury na Chilské univerzitě. Byl tam rovněž katolický kněz a jiný muž, jmenoval se Juan, velmi známý v dělnických čtvrtích Valparaisa. Ten později během mučení zemřel. Dali nám docela slušné jídlo, ale nikdo nemohl jíst kvůli příšernému křiku kolem nás a strachu, který jsme cítili. Stráže sadisticky podotkli „Lepší je využít příležitost, je to vaše poslední jídlo“. Celou dobu, co jsem byl zavřen v budově, nikdo nespal, neboť křik skutečně drásal nervy. Bylo to úděsné vytí z bolesti, které nikdy nekončilo, ať byl den anebo noc.“

  Pasáž z knihy Robinsona Rojase Sandforda; The Murder of Allende and the End of the Chilean Way of Socialism, přeložené ze španělštiny Andrée Conradem, New York (Harper and Row) 1975, 1976; str.202–204:

Děti nebyly ušetřeny. 18.září přišla vojenská hlídka zatknout José Sota, výrobce tepaného železného nábytku, v jeho šedesáti letech presidenta úřadu pro kontrolu zásobování a cen ve čtvrti Quinta Normal. Soto nebyl doma. Jeho čtrnáctiletý syn byl v domě sám. Vojenská hlídka chlapce zatkla. Později vojáci shodili jeho náboji provrtané tělo na práh Sotova domu…

Během září a části října nechávali vojáci v santiagských komunitách kolem průmyslových oblastí ležet těla na ulicích. Když přicházeli jejich příbuzní, aby je zvedli ze země, byli zatčeni. Těla měla obecně vytrhané nehty na prstech nebo zlomené nohy či rozdrcená varlata. Několik jich mělo vypálené oči, bezpochyby koncem cigarety.

V lednu 1974 uložili vojáci chilského letectva v městě na jih od Santiaga tělo sedmnáctiletého chlapce, člena strany MIR. Část chlapcova břicha se stala předmětem vivisekce. Obě jeho nohy a stejně tak levá ruka byly zlomeny. Jeho celé tělo bylo pokryto dírkami z cigaretových popálenin. Byl rovněž kastrován. Coroner později určil jako příčinu smrti „akutní anémii“.

Jinými běžnými formami mučení praktikovanými důstojníky vojenské tajné služby a vojenské policie bylo típání cigaret v zadku oběti a pouštění elektrického proudu do uší, zadku a varlat. Důstojníci námořnictva, zdá se, vyvinuly jiné choutky: sedm členů přístavní hlídky ve Valparaisu, kteří byli objeveni mrtví, měli zlámané nohy a rozdrcená varlata.

  Případ popsaný ve Zprávě pro hospodářskou a sociální radu, Ad Hoc Group, United Nation, A/33/331, 25. října 1978, str. 91–98

Metody fyzického mučení tedy vyžadují pozornost. Jejich katalog je poskytnut případem Rodrigueze Munoze Munoze z roku 1978, který byl uvězněn mezi 16–23 únorem a mučen ve Villa Grimaldi. Používané metody zahrnují: nucení k požívání pomyjí, výkalů; „suchá ponorka“ (téměř udušení s pytlem přes hlavu, několikrát opakováno); „mokrá ponorka“ (ponořování hlavy do velké kádě s olejem); „silvania“ (oběť upevněna na židli, přiložení elektrod k nejcitlivějším částem těla – k chodidlům či varlatům); bytí za současného pouštění elektrických šoků; věšení za ruce mezi dva stromy a bytí tyčí do nejcitlivějších částí těla; „pau de arara“ (papouščí bidélko, zavěšení ve zkroucené poloze na tyč a pouštění elektřiny); „parrilla“ (gril; připoutání oběti na kovový rošt a pouštění elektrických šoků). Každá fáze trvala okolo dvou hodin s přestávkami 15–30 minut mezi fázemi.

  Ana Julia Cienfuegos a Cristina Monelli, "Svědectví o politické represi jako nástroj terapie“, American Journal of Orthopsychiatry, leden 1983, str. 48. (jména autorů jsou pseudonymy):

…Cesar C. byl dvacet sedm let starý politický vůdce komunity se středoškolským vzděláním; byl ženat a měl tři děti. V letech 1973–77 byl sedmkrát zatčen, pokaždé za použití velkého násilí. Byl vystaven sérii mučení: byl bit po celém těle čtyři hodiny v kuse; podstoupil simulovanou popravu, byl zbaven možnosti spát na 48 hodin, byl ponižován a obtěžován. Byly mu vyraženy zuby tím, že mu strčili do pusy kameny, do nichž pak mlátili kladivem. Byl svědkem mučení svého bratra elektrickou jehlou, stejně jako jiných forem násilí a ponižování. Césarovi byly pouštěny do genitálu eklektické šoky po dobu 12 hodin, přičemž několikrát ztratil vědomí…

Osobní svědectví v Chile pobývajících cizinců, uprchlých na kolumbijské velvyslanectví a zachycených novinářkou Carmen Gloriií Dumayeovou ve dnech 11.9 – 1.10. 1973.

Svědectví kolumbijského studenta X.Y.:

Dne 12. září jsem byl zatčen ještě spolu s pěti Venezuelci v bytě, který jsme měli pronajatý ve středu Santiaga. Vojáky na nás upozornili patrně někteří sousedé. Do bytu vtrhlo dvanáct prostých vojáků, jimž velel jeden důstojník. Počínali si jako skuteční barbaři a téměř všechno, co bylo v bytě, zničili. Postupovali tak přesto, že jsme jim ukázali, že máme všechny osobní doklady v pořádku. Jejich velitel byl důstojník vojenského letectva. Ten se také zajímal především o veškeré písemnosti a vyslýchal nás. Pustil se také přitom do „hodnocení“ marxismu. Poznamenal jsem na to suše: „Jak zajímavé!“. Prudce se otočil a dal mi první políček. Pak zavolal pro vojenský nákladní vůz, jímž nás dopravili kolem třetí hodiny odpoledne na ministerstvo obrany. Chodby byly plné důstojníků. Každý pokládal za svou „vlasteneckou“ povinnost alespoň jednou na nás plivnout nebo nás uhodit. Museli jsme jít s rukama za hlavou. Je tam dvouposchoďový sklep. Odvedli nás až do nejnižší části. Tam už bylo alespoň dvacet dalších zatčených soudruhů. U všech byly jasně patrny známky po mučení. Všichni stáli obličejem ke zdi s rozkročenýma nohama a s rukama za hlavou. Děvčata byla umístěna v oddělené místnosti. Asi patnáct vojáků je vysvléklo. Střídavě je ohmatávali a vyslýchali. My jsme byli v sousední místnosti. Nejprve nás začali píchat do žeber. Potom nás shodili na zem a přešli k tvrdšímu způsobu „výslechu“. V pravidelných přestávkách mezi vyšetřováním nás kopali po celém těle, hlavně do ledvin a hlavy. Tuto činnost přerušili, až když bylo zřejmé, že jsou zcela vyčerpaní. Později nás odvedli do devátého poschodí, ke kanceláři číslo 85. Bylo tam oddělení vojenské rozvědky. Od čtyř hodin až do dvou odpoledne příštího dne jsme museli stát v chodbičce před kancelářemi s rukama za hlavou a s rozkročenýma nohama. Nesměli jsme jít ani na záchod. Nedali nám nic jíst, ani napít vody. V noci jeden náš soudruh omdlel a zvracel. Vojáci mu nedovolili, aby si sedl. Jakmile se sklonil, donutili ho kopanci, aby se opět postavil. Ve čtvrtek nás odvezli na stadión Chile.

Po příjezdu na stadión jsme opět museli stát asi půl hodiny se zdviženýma rukama. Důstojník, který měl zrovna službu, nás vyslýchal potřetí. Potom nás odvedli do prostoru u vchodu na stadión. Tam jsme si museli, již napůl zchromlí, lehnout na zem, opět od sebe. Tam jsme také tu noc spali. Nedali nám ani obyčejné vojenské přikrývky. Ani příští den jsme ještě nedostali nic jíst a musel jsme stále stát. Poblíž nás byli profesoři z Vysoké školy technické. Ti si mohli sednout jen na chvíli, tehdy, když jim podali kousek suchého chleba a tekutinu, která připomínala kávu. Odpoledne přivezli dva Argentince. Byli to dělníci. Oba byli ostříhaní dohola. Chytili je, když se zbraní v ruce hájili jednu továrnu. Obvinili je z „útoku na ozbrojené síly“, a proto s nimi zacházeli ještě surověji, než s ostatními vězni. V noci k nim přišli dva četníci a vyslýchali je. Položili jim pažby svých pušek na prsty u nohou, otáčeli jimi a plnou silou na ně tlačili. Argentinci přitom neřekli ani slovo. Jenom se kousali do rtů, aby nekřičeli bolestí. Později jsem se dozvěděl, že tito dva soudruzi, Miguel Angel Latorre a Teodoro Bartoledo, byli při výslechu zastřeleni. V sobotu jeden z nás onemocněl. Odvedli ho na vyšetřovnu, kde mu dali několik aspirinů a hned se musel vrátit. Vyprávěl, že tam viděl asi šest zohavených mrtvých těl. Viděl jsem také bývalého ředitele věznice Litreho Quirogu. Byl k nepoznání. Rty měl naběhlé, oči nateklé a po celém těle měl velké modřiny. V sobotu odpoledne jsme slyšeli asi ve tři hodiny ráno ze sklepa zoufalý Quirogův hlas, jak křičel: „Zabte mě konečně, zbabělci!“. Pak se ozvala dávka ze samopalu. O Litre Quirogovi jsme již nic neslyšeli. Soudruzi, kteří byli poblíž Quirogovy cely, slyšeli, jak mučitelé na něj často křičeli: „Tak jste zacházeli s generálem Viauxem“.[1] V neděli 16. září nás převezli na stadión Nacional. Odhaduji, že tam bylo uvězněno asi 6000 osob. Tam nám dávali šálek černé bryndy v devět nebo deset hodin dopoledne a asi v pět hodin odpoledne jsme dostali naběračku vařených fazolí nebo hrachu. Dne druhého října jsem byl propuštěn. V době, kdy jsem byl na stadiónu Nacional, jsem tam viděl jednoho brazilského soudruha. Byl to Pedro Chavez do Santos. Měl zlomené žebro. Vojáci mu odmítli poskytnout lékařské ošetření. Jeden Argentinec, jehož jméno si nepamatuji, mi vyprávěl, že byl mučen elektrickým proudem. Mnozí cizinci byli odtud předáni vojenským soudům, ačkoliv většina z nich se nikdy nezúčastnila aktivní politické činnosti. Zatčen jsem byl celkem 22 dní.

[1] – Generál Robero Viaux byl odsouzen vojenským soudem k dlouholetému trestu vězení za spoluúčast na vraždě vrchního velitele pozemního vojska generála Reného Schneidera v říjnu 1970. Generál Schneider patřil k tvrdým odpůrcům plánovaného puče proti prezidentovi Allendemu. Podle dostupných údajůve vězení nijak netrpěl, naopak si užíval pohodlí samostatné cely a přijímání návštěv.

Další fakta o vraždách a mučení, k nimž docházelo za Pinochetovy diktatury, najdete zde: - Zpráva Výboru pro pravdu a usmíření (1991) [EN] - Zločiny Augusto Pinocheta [EN] - Pinochet pro začátečníky + fakta o „karavaně smrti“ [EN]

15 komentáře